3. SSSR v mezinárodním dění od nástupu Gorbačova V této kapitole bude popsán Svaz sovětských socialistických republik, zkráceně Sovětský svaz, neboli SSSR, který existoval v rozmezí let 1922 – 1991. Konkrétně zde bude charakterizována mezinárodní dění od nástupu Michaila Gorbačova na konci 80. let. Období, které je pro toto téma stěžejní, je doba studené války, která probíhala v průběhu několika desetiletí. V posledních letech sice došlo k tomu, že nepřátelé zjistili, že je nutné se dohodnout a nejen bojovat, avšak i přesto byly důsledky velmi negativní. Nejdůležitější kroky proběhly v letech 1985 – 1991, v těchto letech byl v SSSR velmi činný Gorbačov. Problém tehdejších bojů byl v tom, že se jednalo o globální aspekt, o velmi obsáhlý konflikt. Za nejdůležitější představitele tohoto období jsou považovány Spojené státy americké, Sovětský svaz, Velká Británie, Francie a Německo. Osobami, které byly, velmi významné jsou: • generální tajemník sovětského svazu Michail Sergejevič Gorbačov, • ruský prezident Boris Nikolajevič Jelcin, • americký prezident Ronald Reagan, • americký prezident Georg Herbert Walker Bush (který nastoupil po Reaganovi, a který s jeho mnohými názory nesouhlasil), • britská premiérka Margaret Thatcherová, • francouzský prezident Francois Mitterand, • německý spolkový kancléř Helmut Kohl. Všechny tyto osoby měly vliv na mezinárodní dění, avšak Gorbačov, jakožto zástupce SSSR měl vliv velmi významný, jeho názory byly utříděné a správné (přestože mnohými kritizované). Obr. 1. Mapa Sovětského svazu Faktem je, že zahraničně-politické události byly před rozpadem SSSR stejně významné, jako vnitropolitické změny v samotném SSSR. To znamená, že politické a ekonomické změny uvnitř SSSR měly nezanedbatelný vliv na dění na mezinárodním poli. Situace ve svazu se zrcadlila do mnoha dalších zemí, což je neopomenutelný fakt. Z toho důvodu zde budou stručně uvedeny také některá fakta související s fungováním SSSR za doby Gorbačova. 3.1. Gorbačovův nástup Na problémy, se kterými se hospodářství Sovětského svazu potýkalo, upozorňoval Michail Sergejevič Gorbačov již před nástupem do své funkce. V prosinci 1984 hovořil doslova o krizi, kterou zmítá hospodářství. Věřil, že pomoci může intenzifikace rozvoje ekonomiky, zvýšení pracovní produktivity, průlom ve vědě a technice, po uplatňování ekonomických nástrojů (cena, zisk). Systém politiky měl být zkvalitňován také tak, že zde měli být mnohem více a aktivněji zapojování dělníci. Do funkce generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu byl zvolen 15. března 1985. Rozhodl se, že nebude zahálet a začne uskutečňovat mnohé reformy, které napomohou stabilizaci svazu ekonomicky i politicky. Gorbačov věděl, že některé jeho plány nejsou po vůli všem, proto se rozhodl, že nahradí své oponenty lidmi, kteří souhlasili s jeho politickými názory a změnami, které chtěl v rámci svazu i mimo něj udělat. Do funkcí jmenoval: Jegora Ligačova, Nikolaje Ryžkova, Viktora Čebrikova. Tito lidé byli jeho spojenci. Za velmi důležitou osobu považujeme Eduarda A. Ševernadze, kterého Gorbačov jmenoval v červenci 1985 ministrem zahraničí (po Andreji Gromykovi). Ševernadze byl stejně jako Gorbačov velmi činný, co se týče zahraniční politiky a utváření nových mezinárodních vztahů a dokumentů. Stejně tak důležitou osobou byl Alexandr Jakovlev, který nejdříve pracoval na velvyslanectví v Kanadě, pak v IMEMO (The Institute of World Economy and International Relations) a v červnu 1987 z něj Gorbačov udělal člena politbyra. 3.2. Situace v SSSR, která se odrážela i v zahraničí Aby mohl SSSR financovat rozvojové země, účastnit se summitů a být na mezinárodním poli považován za důležitého člena jednání, musel vyřešit své domácí problémy. Proto Gorbačov v dubnu 1985 uspořádal plenární zasedání ÚV a představil zde svou představu „Nové ekonomické politiky“. Základním stavebním kamenem byla první fáze perestrojky, která spočívala v urychlení rozvoje průmyslu. Ten měl být rozvíjen díky zvýšené produkci obráběcích strojů, obnově průmyslových fondů, zavedení nových druhů kontrol, zvýšení kvality výrobků. Dále do první fáze patřila také kampaň bojující proti „nevydělaným příjmům“, měla být sloučena jednotlivá zemědělská ministerstva, bojovalo se proti alkoholu. Avšak všechny kroky, jak již bylo zmíněno, měly vliv také na zahraničí. Došlo k poklesu příjmů SSSR, protože se cena ropy výrazně snížila. Do této doby činily příjmy z ropy více než 60 % plateb ze zahraničí (v roce 1984 byl zisk 30,9 mld. rublů, zatímco v roce 1988 už pouhých 20,7 mld. rublů). Také klesly příjmy z alkoholu, které se snížily díky antialkoholnímu opatření – v roce 1986 tvořily 23 % plateb, avšak po reformě došlo k deficitu 10 – 15 mld. rublů. Dále vznikly nové náklady a to na zavedení průmyslového programu. Tím se schodek ještě prohloubil. Roku 1986 tvořil schodek SSSR 47,9 mld. rublů, zatímco v roce 1989 byl schodek již 90,1 mld. rublů (10 % sovětské HDP. Roku 1988 dosahovalo sovětské HDP 54 % HDP Spojených států amerických (toto číslo bylo sice oficiální, skutečná hodnota byla ale 40 %). Kvůli těmto problémům se v roce 1986 nahradila třetina místních a oblastních tajemníků. Druhá fáze perestrojky (glasnosť) začala roku 1986. Na počátku došlo k reorganizaci ministerstva zahraničí, což bylo podstatné pro mezinárodní dění. Do moskevských novin se v létě dosadili liberální šéfredaktoři, kteří se chovali jinak, než ti předchozí. V roce 1987 se členové politbyra rozdělili na dva tábory, což zpomalilo realizaci reforem. První skupina byla liberální větví, která stála za Gorbačovem (tvořil ji Ševernadze, Jakovlev, Jelcin). Oponenti založili konzervativní tábor, který vedl Ligačov. Uprostřed těchto dvou táborů stál premiér Ryžkov. Třetí fáze perestrojky (demokratizace) započala v ledu 1987. ÚV KSSS zrušil cenzuru, což byl významný krok. V červu došlo k plenárnímu zasedání, na kterém byl předložen návrh zákona o státních podnicích. Ten poskytl podnikům a družstvům mnohem větší volnost a měl vliv i na zahraniční obchod, protože dovolil zahraniční účast v podnicích. Také došlo k tomu, že Gorbačov se začal potácet mezi dvěma výše zmíněnými tábory (to se stalo na podzim 1987). Jelcin byl propuštěn ze všech stranických funkcí poté, co kritizoval Ligačova. Sovětské normy neušli ani britské premiérce Margaret Thatcherové, která kriticky sledovala rozdíly mezi tím, co Gorbačov zamýšlel a co ve skutečnosti dělal. Ekonomické reformy nebyly příliš úspěšné, avšak politické reformy byly již v roce 1987 velmi patrné. Zákon o státních podnicích vešel v platnost v lednu 1988, v květnu téhož roku byl přijat zákon o družstevnictví. Problém byl v oblasti potravin, kdy na počátku roku 1988 v sovětských obchodech pouhých 23 druhů potravin (z možných 211). Na 19. konferenci KSSS (28. červen – 1. červenec 1988) zvítězilo konzervativní křídlo. Gorbačov zde představil své návrhy a myšlenky. Reformní plány však stranický aparát odmítal. I přesto byly Gorbačovovi návrhy na konci konference schváleny. V září 1988 došlo k významným změnám v politbyru, Ligačov již byl přesunut na nevýznamnou pozici, mnoho nežádoucích členů odešlo. Zahraniční politiku nyní vedl Jakovlev. Gorbačov byl v roce 1989 navržen na funkci prezidenta Nejvyššího sovětu. Následně byl i zvolen za prezidenta (jeho vítězství však nebylo jednoznačné, potřebnou hranici překročil o pouhých 49 hlasů). 3.3. SSSR a mezinárodní vztahy po Gorbačovově nástupu Po svém nástupu se Gorbačov chtěl věnovat domácímu dění, a tak částečně ustoupil ze svých aktivit v mezinárodních kontaktech. Tento krok vedl také k ukončení nukleárních snah vyrobit co nejdříve co nejvýkonnější bombu. Taktéž pro SSSR znamenalo, že se musel vzdát raket SS-20 a také stáhl vojska z Afghánistánu. Začátkem 80. let stály závazky SSSR vůči zemím, jako byl Afghánistán, Nikaragua, Vietnam, Angola, Etiopie, Kuba celkem 20 mld. dolarů ročně, což byla tehdy opravdu významná částka státního rozpočtu každé země. V okamžiku, kdy Gorbačov nastoupil do funkce, podpora komunistických režimů se považovala za hlavní zájem SSSR, to mělo v té době rozmístěno více než 600 000 vojáků v různých zemích Evropy. SSSR byl tehdy v určité izolaci od dění v jiných zemích, mezinárodní separace musela být zbořena za pomoci změny sovětské politiky. Tu Gorbačov změnil za pomoci dvou metod. Jako první se jednalo o jednostrannou redukci převahy Varšavské smlouvy v jaderných a konvenčních zbraních. Druhým prostředkem bylo neřešení domácích reforem v zemích střední a východní Evropy. Důvodem, proč se tak Gorbačov rozhodl, byl propad sovětské ekonomiky a pokles politického kapitálu SSSR. Odstranění výše zmíněných dvou hlavních pilířů bezpečností politiky Sovětského svazu mělo pomoci jeho cíli, Gorbačov hledal inspiraci v závěrech Palmeho komise a soustředil se na strategii vzájemné bezpečnosti, kterou chtěl prosadit. Armáda měla za cíl zabránit tomu, aby USA rozmísťovaly další rakety v Evropě. Druhotným cílem bylo přinutit západní země akceptovat Gorbačovův princip vzájemné bezpečnosti. 3.4. Změna sovětské zahraniční politiky Prvních několik měsíců po nástupu chtěl Gorbačov svým jednáním dát najevo ochotu setkat se s Reaganem, který byl v té době americkým prezidentem. SDI (Strategic Defense Initiative), tedy Reaganův plán považoval za chybný, viděl v něm celou řadu technických a ekonomických problémů. Sedmiměsíční moratorium na rozmísťování dalších raket SS-20 bylo uvaleno dne 7. dubna 1985. Čtyřdenní summit v Ženevě byl zahájen 19. listopadu 1985 a Gorbačov a Reagan zde měli jednat o jaderných zbraních a odzbrojování. Reagan dospěl k závěru, že svět může existovat bez jaderných zbraní a že SSSR nemusí být nepřítelem. To ale znepokojilo tehdejšího viceprezidenta (a budoucího prezidenta) Bushe. Politická byrokracie přijala 16. ledna 1986 Gorbačovův program univerzálního jaderního odzbrojení. Dále se vytvořily paralelní složky Ústředního výboru, což znamenalo stále více a více rozporuplných názorů na provedený krok odzbrojení. Gorbačov chtěl již v této době ukončit fungování zbrojních závodů, jeho představa byla, že v roce 2000 bude již svět úplně zbaven jaderných zbraní. Odzbrojení nepovažoval Gorbačov za riziko pro bezpečnost SSSR. 3.5. Reykjavík a další jednání o odzbrojování Po konferenci ve Stockholmu Sovětský svaz projevil zájem restrukturalizovat NATO, aby došlo k naprostému souladu s Varšavskou smlouvou. Gorbačov nesouhlasil s tím, že SSSR je stejně silný, jako jakákoliv jiná náhodná koalice států v opozici. Gorbačov proto požádal v říjnu 1986 Reagana o minisummit, který proběhl v Reykjavíku. Tento summit začal 9. Října 1986 a došlo k významnému pokroku v jednáních. Gorbačov popsal svůj cíl (odstranit všechny jaderné zbraně) a Reagan byl ochoten jednat (což vedlo k mnohým jeho kritikám). Gorbačov uznal, že americká definice strategických zbraní je správná a souhlasil s návrhem Reagana na nulové řešení raket středního doletu. Avšak summit provázely taktéž spory, které se vedly okolo smlouvy ABM (Anti-Ballistic Missile Treaty). Reagan zde přednesl desetiletý plán, kdy chtěl v následujících pěti letech snížit počet balistických střel na polovinu, ABM chtěl poté úplně zakázat, měla sloužit pouze jako záruka, kdyby jedna ze stran nesplnila podmínky dohody. Gorbačov do tohoto návrhu chtěl zahrnout ještě zákaz vývoje a testování SDI mimo laboratorní podmínky, což Reagan odmítl. O několik měsíců později, 27. února 1987, Gorbačov navrhl jednat o INF (Intermediate-range Missile Forces) naprosto odděleně, speciálně, s čímž Reagan souhlasil. Reagan o tomto jednal již v listopadu 1986 v Camp Davidu s Thatcherovou, shodli se na tom, že je nutno snížit balistické střely alespoň o 50 % a zakázat chemické zbraně. Pro Gorbačova znamenalo uzavření této smlouvy nižší náklady na zbrojení, pro Reagana to byla možnost odvést pozornost od aféry v Íránu. Gorbačova defenzivní doktrína byla v roce 1987 přijata sovětskou Obrannou radou. V říjnu 1987 se Gorbačov setkal s Georgen Schultzem (americký ministr zahraničí) a bylo vyhlášeno roční moratorium na stavební práce na Krasnoyarském radaru. K podepsání dohody INF došlo 8. prosince 1987 ve Washingtonu, jednalo se o průlom, který dovoloval také mnoho inspekcí dodržování dohody. Od tohoto dne se nejvýznamnějším partnerem SSSR stalo SRN. Němci totiž hrály nezbytnou roli v ekonomice SSSR. 3.6. Americký přístup a Brežněvovi závazky Roku 1988 v USA vznikly tři pilíře, které měly za cíl ukončit definitivně studenou válku. Tyto tři body byly následující: • stabilizace a redukce v rámci nukleárních zbraní, • zbavení SSSR vlivu Třetího světa, • prosadit lidská práva jako základ sovětské participace v mezinárodním prostředí. Pro naplnění výše uvedených body byly zpracovány kroky, které k jejich splnění měly vést: • jednání INF a START (Strategic Offensive Arms Redutions), • stažení sovětských vojsk z Afghánistánu, omezení podpory ve východní Africe, • tvorba individuálních práv pro sovětskou společnost. SSSR dne 14. Dubna 1988 ohlásil, že do 15. Února 1989 budou staženi všichni vojáci z Afghánistánu. O tomto kroku se jednalo již od roku 1985. Válka stála závratných 80 mld. rublů. V únoru 1989 byl SSSR připraven rozebrat také Krasnoyarský radar. SSSR ukončil své aktivity v Angole a Etiopii. SSSR zaplatil všechny závazku vůči OSN v květnu 1988. V červenci 1988 hovořil Ševernadze o tom, že státy spolu mohou koexistovat mírově, tímto napadl dogma Brežněvovy éry, podle něhož je mírové spolužití také určitý druh boje. Ligačov v srpnu 1988 řekl, že neexistují rozpory mezi mírem a socialismem. Medveděv v říjnu 1988 hovořil o univerzálních hodnotách. Gorbačov navázal 7. prosince 1988 ve Washingtonu, kdy přednesl projev o lidských hodnotách, odmítl boj mezi kapitalismem a socialismem, chtěl upřednostnit běžné lidské zájmy. Potvrdil, že svět by měl být nezávislý a že jadernou válku nemůže vyhrát nikdo. Bezpečnost musí stavět na politických, nikoliv vojenských nástrojích. Doktrína „Rozumné dostatečnosti“ zajišťovala snížení sovětských ozbrojených sil o půl milionu vojáků a změnu sovětského statusu z „útočného“ na „obranný“. SSSR by tak sice byl schopen oplatit útok, ale sám boj vyvolávat nechtěl. Doktrína byla potvrzena v květnu 1987 Varšavskou smlouvou. Roku 1989 byla pomoc nikaragujským Sandinistům a Kubě omezena, SSSR přesvědčil také Vietnam k odchodu z Kambodži. Toto zlikvidovalo pozůstatky Brežněvovy éry. Závazky, které měl Gorbačov k jiným státům, byly kritizovány především Margaret Thatcherovou, která měla strach z toho, že se nejednalo o výdaje na vnitřní reformy, ale o snahu šířit komunismus dále po světě. 3.7. SSSR a rozvojové země po nástupu Gorbačova Počet regionálních konfliktů se v rámci národního osvobození během 70. let značně zvýšil. Sovětský svaz tyto konflikty původně podporoval, ovšem časem to začalo být problém. Ekonomika SSSR byla v propadu, svaz neměl dostatek finančních prostředků na podporu zemí třetího světa. Na počátku 70. let nebyla finanční ani vojenská podpora žádným problémem, to se však změnilo a tento problém řešil právě Gorbačov. Snaha podpořit národní usmíření jako cestu k urovnání konfliktů stagnovala. Avšak změna zahraniční politiky neproběhla pouze vůči zemím třetího světa, ale také vůči kapitalistickým státům. Shodli se na tom Gorbačov jakožto první tajemník Komunistické strany a Ševernadze, jakožto ministr zahraniční politiky v polovině 80. let. Oba dva propagovali přímou diplomacii a osobně navštěvovali socialistické a kapitalistické státy se snahou navázání a prohloubení diplomatických styků. Tyto styky navazovali dokonce i s Jihoafrickou republikou, která byla dříve považována za nepřátelský, imperialistický a rasistický stát. Taktéž neopomíjely navazovat ekonomické vazby, které měly SSSR pomoci finančně. Africké státy byly přesvědčovány k navrácení dluhů, které měly vůči SSSR. Tyto cesty, které Gorbačov a Ševernadze podnikali, byly považovány za velmi úspěšné. 3.8. Angola Za důležitou součást mezinárodního dění lze považovat působení Sovětského svazu v Angole. To bylo nejvíce aktivní v 70. letech. Sovětská politika byla tehdy natolik silná, že dokázala silně ovlivnit vnitropolitickou situaci států Afriky. Na dění v Angole se nepodílel jen SSSR, ale také USA a Kuba. Mezinárodní prostředí bipolární konfrontace a ideologického soupeření mezi svazem a USA mělo velký vliv na africké státy, ale i na celý svět. Občanská válka v Angole přerostla ve významný mezinárodní konflikt. SSSR poskytoval ekonomickou pomoc, která byla zaměřena především na výstavbu továren a elektráren. Angola se rozhodla zvolit si socialismus a udržet si s jinými africkými státy pozitivní vztahy, i přesto, že tyto státy byly orientovány prozápadně. Avšak jiné státy neměly zájem udržovat přátelské vztahy, situace v Angole vzbuzovala strach a sovětská účast byla považována za znak nestability Angoly. Důvodem, proč Sovětský svaz pomáhal Angole, bylo získání pověsti přítele afrických zemí. Pro SSSR měla tato spolupráce i další výhody, přístup k surovinovým zdrojům Angoly (mangan, diamanty, železná ruda, zlato). Angolské pobřeží také znamenalo vojenskou a strategickou možnost umístění námořní flotily svazu. I přes výhody se Sovětský svaz obával, že vysoký počet vojáků na jednom místě by mohl způsobit invazi amerických vojáků. Proto využil přítomnosti kubánských vojáků, kteří byli zvyklí na tropické podmínky (na rozdíl od vojáků SSSR). Angola měla také další „povinnosti“, kterými měla oplatit SSSR její pomoc. Za pomoci osvobozeneckého hnutí měla pomáhat SSSR vítězit. Polovina 80. let znamenala finanční krizi, kterou vyvolalo snížení cen ropy. Angole se výrazně snížily státní příjmy a vzrostly druhy vůči SSSR. Byla tak omezená možnost získat nové zbraně. Náklady na kubánské vojsko se vyšplhaly ke 250 milionům amerických dolarů ročně. Ani výnosy z diamantů nestačily na pokrotí dluhů. Gorbačov začal být kritický k nákladům, které vydával Sovětský svaz na konflikty zemí třetího světa. Angola tak dostala strach z omezení zdrojů plynoucích ze spolupráce s SSSR. Proto nabídla Sovětskému svazu veškeré své přírodní zdroje, přistoupila na ekonomické reformy, zavedla systém tržních cen, zrušila centralizované plánování ekonomiky. Gorbačov přesto všechno rozhodl, že bude postupně snižován počet sovětských poradců, kteří pracovali v angolské státní správě. Omezil také úvěry, které svaz Angole poskytoval. Jako důsledek toho všeho se v 80. letech v Angole zhroutil systém státních služeb (vzdělávání, zdravotnictví, dodávky vody, elektřiny). Angola je příkladem země, které se díky podpoře USA a SSSR naprosto zastavil hospodářský a sociální rozvoj. To se stalo jako důsledek silné byrokracie a korupce. 3.9. Národnostní konflikty Gorbačov zavedl velmi úspěšně politiku glasnosti, díky které sovětská společnost obdržela větší angažovanost a názorovou pluralitu. Avšak vše, co má své kladné stránky, má i určité zápory. Uvnitř SSSR žily národy, které prožívaly obrození a objevovaly nově nabitou svobodu slova. Rostoucí nacionalismus způsobil národnostní konflikty, které přispěly k vnitřnímu rozkladu Sovětského svazu. Avšak nepřátelství mezi jednotlivými národy nebyly vyvolány jen kroky, které Gorbačov podnikl, ale také historickými motivy. Tvrdý politický systém potlačoval konflikty, následné povolení systému umožnilo vznik nepokojů. Za jeden z prvních nepokojů lze považovat kazašskou Alma Atu, vznikl v roce 1986. Za příčinu označujeme odvolání prvního tajemníka komunistické strany Kazacha Dinkmuhameda Kunajeva, který byl nahrazen rusem Genadijem Kolbinem. Obyvatelstvo povstalo v protiruské demonstraci, která si vyžádala i mrtvé. „Jak ve čtvrtek oznámila sovětská tisková agentura TASS, ve středu a ve čtvrtek skupina žáků a studentů podněcovaná nacionalistickými živly vyjadřovala v ulicích Alma-Aty nesouhlas s rozhodnutím zasedání ÚV KS Kazachstánu, které se konalo v těchto dnech. Této situace využili chuligáni a další parazitující protispolečenské živly, které se dopustily protiprávních akcí, zapálily obchod s potravinami a osobní automobily a dopustily se urážlivých činů vůči obyvatelům města.“ Počátek roku 1988 byl provázen konfliktem na Kavkazu, jehož ústředními účastníky byla Arménie a Ázerbájdžán. Náhorní Karabach byla oblast obývaná Armény, ale od roku 1923 byla spravována ázerbájdžánskou vládou. Tento konflikt byl natolik vyhrocený, že Gorbačov v ledu 1990 rozhodl, že do Baku (hlavní město Ázerbájdžánu) vyslal vojáky, kteří měli konflikt potlačit. Dokonce došlo k tomu, že Moskva musela vzít na určitou dobu oblast Karabachu pod svou správu. Válce to však zabránit nepomohlo. I v rámci dalších národů docházelo ke konfliktům. Roku 1989 se rozhořela neshoda mezi Uzbeky a Meschetskými Turky ve Ferganském údolí. Dále došlo ke konfliktu mezi Kazachy a přesídlenci Kavkazu v Kazachstánu. Kvůli hraničním sporům bojovali také Kyrgyzové a Tádžici. I pobaltské republiky v roce 1988 vedly spory. Národnostní hnutí získávala na komunistické strany stále větší vliv (litevský Sajudis). Od roku 1989 se v pobaltských zemích přijímaly zákony, které upřednostňovaly vlastní národ před obyvateli Ruska. Gorbačov věřil, že se každá komunistická strany každé země bude řídit tím, co on sám řekne a jak se rozhodne. Gorbačov v březnu 1991 nařídil vojenský zásah ve Vilniusu, protože situace byla tak vyhrocena, že měl z litevských separatistů strach. Patnáct těchto separatistů bylo zabito. Tyto Gorbačovovi kroky sklidily značnou kritiku. Gorbačov i přes některé rozporuplné odezvy získal roku 1990 Nobelovu cenu míru. 3.10. Shrnutí Gorbačov byla osobnost, která disponovala vysokým osobním charismatem, díky kterému mohl dosáhnout toho, co se nedařilo nikomu jinému. Jeho jednání mu napomohlo udržovat vřelé vztahy se západními představiteli a mocnáři. Když byl Gorbačov na své první zahraniční návštěvě v SRN, oba představitelé na konci Gorbačovova pobytu začali hovořit o konci studené války mezi SRN a SSSR. Gorbačova chválil i Kohl natolik, že se přimlouval u amerického prezidenta Bushe o vstřícnost vůči SSSR. Osobou, která nebyla Gorbačovem oslněna, je Margaret Thatcherová. Ale i ona uznala, že je nutné najít někoho, kdo bude reformovat Sovětský svaz a bude podporovat komunikaci se západem. Musel to být někdo ze sovětských představitelů, někdo, kdo dokázal komunikovat se zahraničními mocnáři a někdo se zdravým názorem na stávající situaci. Tou osobu nemohl být nikdo jiný, než Gorbačov. Prezident USA George Bush sice kritizoval Reagana za jeho přátelská setkání s Gorbačovem, avšak sám byl veřejností i politiky za tento názor odsouzen. Gorbačov byl oblíbený nejen mezi běžnými občany, ale i mezi hodnostáři. Díky svému osobnímu šarmu byl schopen získat souhlas veřejnosti i na západu. Gorbačov byl státníkem, který se nebránil změnám. Sám se snažil nastolit mnoho novinek a nebál se zásadních a nenávratných kroků. Díky odzbrojovacímu jednání si získal na západě tak významnou pozici, že každý ze západních politiků bral Gorbačovův názor na vědomí a uvědomoval si jeho výjimečnost. Thatcherová tvrdila, že je třeba Gorbačova podporovat, ale také se ho obávat. Měl totiž silnou moc a v rukou sovětskou armádu a KGB. S Thatcherovou souhlasil i Mitterand a Kohl, ti pochybovali o tom, že Gorbačov se udrží u moci dlouho. Bush jednal tak, aby neohrozil Gorbačovovu pozici a úřad. Jeho projevy byly zdrženlivé a v německé otázce byl opatrný. Měl strach ze zrušení dohody o odzbrojování a z německého znovusjednocení. Bush byl skeptický k pozici Jelcina (na rozdíl od Thatcherové), podcenil ho i Mitterand. V USA se situace změnila po srpnu 1991, kdy si Bush uvědomil, že Gorbačovova moc již není tak silná, jako dřív. Bush totiž již nekonzultoval zásadní kroky ihned s Gorbačovem, ale spíše s Jelcinem, jeho názor se stával významnějším, než názor Gorbačova. Americká neústupnost v tématu odzbrojování a sovětské ústupky přinesly konec Gorbačovovi éry. Napomohl tomu také rezervovaný přístup, kteří měli západní představitelé k SSSR. Jednání v Litvě, kdy Kohl a Mitterand doporučili litevcům, aby nespěchali na jednání se Sovětským svazem, také Gorbačovově moci uškodilo. I Thatcherová poradila Landbergisovi, aby byl opatrný při jednání s SSSR a Bush vyhrožoval SSSR sankcemi. Západní velmoci uznaly nezávislost pobaltských států až po srpnovém puči. Vůdci západu došli k závěru, že musí poskytnout SSSR hospodářskou pomoc a zaručit mu bezpečnost. Nejvyspělejší země souhlasili s tím, že poskytnou finanční pomoc svazu, proti byla Velká Británie, USA a Japonsko. Ti chtěli svazu pomoci až poté, co uvidí, že uvnitř SSSR dochází k reformám a že hospodářské problémy se neprohlubují. Japonsko si dělalo na území SSSR velké nároky. Gorbačov do roku 1991 svými kroky zajistil zdrženlivý postoj vůdci západu. Ti nechtěli SSSR přitěžovat a dělat mu zbytečné problémy. Chyba byla také to, že Gorbačov nestál pevně na jedné straně (reformní a konzervativní tábor), ale stále se pohyboval někde mezi. Zahraniční jednání o hospodářské pomoci SSSR proběhlo v roce 1991 a jednalo se o hodnocení domácího vývoje v SSSR. Díky tomu, že Gorbačov byl v zahraničí v minulosti velmi úspěšnou a uznávanou osobou, nemusel se on sám roku 1991 potýkat se zahraniční kritikou. 4. Vývoj zahraniční politiky USA od nástupu George Bushe Tato kapitola této práce bude popisovat, jak se vyvíjela zahraniční politika USA pod vedením George Herberta Walkera Bushe. Ten zastával funkci 10. velvyslance USA při OSN mezi lety 1971 – 1973. Ve funkci 41. prezidenta Spojených států amerických byl od 20. ledna 1989 do 20. ledna 1993. George Bush starší měl velký význam na tehdejší zahraniční politiku a v politice byl činný i po ukončení činnosti prezidenta. Zastával mnoho vysokých a diplomatických funkcí a jeho názory byly velmi významné. George Bush změnil zahraniční politiky dlouhodobě. Měl na ni vliv samozřejmě nejvíce v letech, kdy byl ve funkci velvyslance a poté ve funkci prezidenta. Jeho vliv však vidíme až do dnešních let, protože každý systém utváří jeho historie. Zkušenosti, které systém získá si převádí do budoucna, učí se z minulých chyb a čerpá z pozitiv. 4.1. Koncepce americké zahraniční politiky Jakým způsobem se vyvíjí americká zahraniční politika ovlivňuje domácí politické prostředí. Zahraniční politika USA vychází z tradičního demokratického liberalismu. Z toho v rámci sociálního prostředí plyne svoboda jedince, omezení vládní moci a také nadřazenost právního systému. Vše výše zmíněné má silný vliv na to, jaký je postoj amerických politiků vůči okolnímu světu. Spojené státy americké jsou pyšné na demokratický liberalismus a vyzdvihují jeho výjimečnost. Cílem politiků bylo a je rozšiřování tohoto politického systému. To se povedlo především v 90. letech po rozpadu SSSR. Potom totiž začalo docházet ve středoevropských a východoevropských zemích k procesu demokratizace, což USA uvítaly. Spor, který provází zahraniční politiku USA vychází z nesouladu idealismu a realismu. Tato neshoda plyne z morálních principů a vlastních zájmů, v opozici je obraz toho, jak by Spojené státy americké měly působit na svět. Příznivci idealismu podporují rozšiřování amerických hodnot a ideí do celého světa. Také kladou důraz na morální chování v rámci zahraničního styku, ať se jedná o země s přátelskou, nebo nepřátelskou povahou vztahů. Realisté si naopak myslí, že zahraniční politika musí být přímo v souladu s vlastními národními zájmy. Ty by státy měly podporovat natolik bezohledně, že je možné i použití vojenské síly bez ohledu na to, co si o tom myslí jiné země a státní představitelé. Tyto dva směry se v USA stále míchají, existuje směsice obou proudů, oponenti spolu bojují velmi tvrdě. Právě toto přímo utváří zahraniční politiku. Za druhý konflikt, který utváří americkou zahraniční orientaci, je spor izolacionismu a internacionalismu. Hovoříme o tom, jak aktivní by měla být míra zapojení USA do světového dění. USA se obvykle zapojuje aktivně a to do válečných konfliktů, teroristických útoků, mezinárodních institucí a mnohých dalších. Někteří s tímto striktně nesouhlasí, jiní lidé si myslí, že aktivita USA je na správném místě. Politika izolacionismu (nezapojování se do světového dění) prožila svůj vrchol ve 20. a 30. letech minulého století. Kořeny tohoto proudy sahají do počátku existence USA, pokračují přes „Monreovu doktrínu“, v meziválečném období byl tento proud považován za oficiální zahraniční doktrínu. Jeho úspěšnost spočívala ve společenské nespokojenosti, která zavládla po ukončení války v Evropě a stála mnoho amerických obětí. Izolacionismus nebyl jen záležitostí Republikánské strany, neboť na něho navázal i Roosvelt. Až druhá světová válka vedla internacionalismu. Za dob druhé světové války tento proud nabral na intenzitě, odrážel se v hospodářské podpoře, kterou USA poskytly válkou zpustošeným zemím a politickou a hospodářskou podporou zemím třetího světa. Snahou bylo zabránit šíření komunismu a naopak podpořit demokracii. Izolacionismus byl doménou republikánů, i když i zde se jeho podpora začala snižovat a stále se snižuje. Do světového dění se v rámci internacionalismu USA velmi aktivně zapojily v 90. letech. S koncem bipolárního světa vznikla otázka, zda jiné státy chtějí americkou účast ve světě. Objevily se hlasy, které volaly potom, aby se USA uzavřely do sebe a řešily své vlastní domácí problémy a o Evropu a další zahraniční země a jejich problémy se nestaraly. I přesto, že obě oponentské strany mají rapidně odlišný názor, jedno mají společné – touží potom, aby se svět změnil k lepšímu. Odlišnost můžeme nalézt v tom, jakou cestou chtějí tyto proudy lepšího světa dosáhnout. Internacionalisté si myslí, že bez aktivní účasti USA lepší svět nevznikne. Příznivci jsou obvykle členy Demokratické strany, za nejdůležitějšího představitele 90. let považujeme Billa Clintona. Rozkol, který má opět vliv na utváření zahraniční politiky je ten, který se neshodne v cestě jednání USA. Vyjednávání může být vedeno unilateralistickým způsobem nebo multilateralistickým způsobem. Multilateralisté chtějí klidnou spolupráci a komunikaci se zahraničními zeměmi a hledání společného řešení. Tento způsob se využíval v rámci studené války. USA a evropští spojenci byli přinuceni postupovat společně a poslouchat vzájemně své názory. Unilateralisté si myslí, že Amerika má naopak sledovat jen své vlastní zájmy. Spolupracovat se zahraničím klidně může, ale spoluúčast jiných států není nutná, je zbytečné vydávat zvýšené úsilí na pozitivní vztahy. V 90. letech za dob vlády Clintona vidíme posun k unilateralismu. V Evropě byl Clinton považován za osobu, která je nakloněná k dialogu, za prezidenta umírněného a komunikativního. Až při druhém funkčním období Clinton začal jednat jednostranně, pořádal vojenské akce bez souhlasu a podpory OSN nebo NATO. V tomto období americkou diplomacii zastupovala Madeleine Albrightová, která v tomto Clintona podporovala. Právě ona je považována za zakladatele unilateralismu. Souvislost shledáváme právě s americkým bombardováním v Súdánu, Afghánistánu, v Jugoslávii (1999). Všechny výše zmíněné proudy, rozpory a neshody mají vliv na to, jakou USA utváří zahraniční politiku. Faktem je, že síla Ameriky je nezměrná, má potenciál nadiktovat rovnováhu v Evropě dle svých představ. Velmi výrazná byla síla Ameriky právě za dob prezidenta Bushe. Ten měl vliv a byl ovlivňován všemi těmito fakty a to také utvářelo zahraniční principy jednání. 4.2. Proces tvorby zahraniční politiky Za dob vlády George Bushe se utvářela zahraniční politika, která byla v té době velmi významná, protože docházelo k celé řadě jednání s Evropou, SSSR a africkými státy. Zahraniční politiku již tehdy tvořilo mnoho institucí, stejně tak to zůstává do dnešních dnů. Proces formování zahraniční politiky je kompromisem následujících nejdůležitějších (a mnohých dalších) institucí: • politika Kongresu, • postoj bílého domu, • názor ministerstva zahraničí, • hlasy politických stran, • tajná služba. Právě americká tajná služba má kupodivu značný vliv na tvorbu zahraniční politiky. Oproti jiným tajným službám je zaangažována do její tvorby snad nejvíce ze všech institucí. Limitována je především americkým Kongresem. Ten měl v 90. letech většinu opoziční strany. Proto musel George Bush stále hledat kompromisy a střední cesty, aby došlo k dohodám. V okamžiku, kdy se vymezuje zahraniční politika, nabývají na důležitosti spory mezi exekutivou a legislativou. Tyto spory jdou do postraní pouze v silně krizových obdobích (například 11. září 2001, kdy všechny neshody šly stranou a americký národ se semkl v jeden). Existuje představa, že prezident je centrální osobou, která má rozhodující hlas o americké zahraniční politice. Z toho plyne i tendence pojmenovávat doktríny jménem prezidenta. Prezidenti měli sice silné slovo při rozhodování o zahraniční politice, avšak rozhodující institucí byl v 19. století americký Kongres. Výjimkou byla právě 60. a 70. léta minulého století, kdy byly pravomoci Kongresu značně zeštíhleny. V té době byl u moci právě prezident George Bush. Kongres v té době postrádal prostředky, kterými by mohl omezovat nebo kontrolovat prezidenta a jeho jednání. Toto období nazýváme jako „imperiální prezidentství“. Vládní výnosy byly jednostranné, což vedlo k mnohým neúspěchům (válka ve Vietnamu). Proto opět došlo k posílení vlivu zákonodárného sboru Kongresu (James Carter). Americká ústava říká, že prezident je koncovým činitelem zahraniční politiky. Získává funkci hlavního diplomata a velitele ozbrojených složek. Ale zpracování legislativního rámce a rozpočtu zahraniční politiky je na Kongresu. Ten má také právo (jako jediný) vyhlásit nějakému jinému státu válku. Kongres dává finanční prostředky na armádu, rozhoduje o bojovém stavu, prezident nese odpovědnost za to, aby byly stanovené vojenské cíle naplněny. V průběhu let ale docházelo k okamžikům, kdy byly prezidentské pravomoci posíleny, a prezident měl právo určit rozpočet na zahraniční politiku. Významné vojenské opatření, které mělo vliv na Bushe bylo schváleno roku 1973, kdy Kongres schválil „Rezoluci o válečných pravomocech“. Zde byl upraven vztah prezidenta a Kongresu v záležitosti zahraničních vztahů. Tento předpis byl určitým kompromisem, který měl odstranit zbytečné problémy. George Bush se v 90. letech snažil obcházet souhlas Kongresu při nasazování amerických jednotek do zahraničí. Důvod, proč chtěl tento formální krok obejít, byla převaha opozičních hlasů v Kongresu. Prezident Bush obhajoval první válku proti Iráku jako nutnost bojovat proti iráckému agresorovi, podporu hledal u Rady bezpečnosti OSN. Bush se ale nakonec rozhodl, že v tomto případě svěří Kongresu rozhodnutí o působení amerických vojáků v tomto konfliktu. Důvodem, proč chtěl Bush hledat kompromis, byla veřejnost, která s válkou souhlasila. Bush nechtěl být s názorem široké veřejnosti v nesouladu, jako jeho předchůdce Lyndon Johnson. 4.3. USA a SSSR Vliv USA a zahraniční politiky se promítl i do strategie NATO v roce 1999. Unilateralistické tendence Ameriky měnily cíle a způsob řešení problémů po ukončení studené války. Spojené státy chtěly udržet nové poměry v Evropě a minimalizovat vliv Ruska v Evropě. Zahraniční politika souhlasila s vojenskými akcemi NATO. Akce se mohly provádět při řešení územních konfliktů, etnických sporů, problému porušování lidských práv. Vojenská síla mohla být využita bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. NATO se rozhodlo, že jeho strategie už nebude obranné, ale změní se v útočnou. Tato změna byla okamžitě zaregistrována Spojenými státy a Ruskem, kteří se rozhodli pro bombardování Jugoslávie. Gorbačov se snažil urovnat napjaté vztahy SSSR a USA a podpořit tak upadající ekonomiku Sovětského svazu. USA však nevěřily, že Svaz opravdu chce omezit konvenční zbraně a již nevyužívat svou válečnou sílu. George Bush nejdříve nevěřil, že SSSR chce mír. Avšak události nabraly spád a SSSR se začal hroutit. Pád režimu vedl ke konci bipolárního světa. Nyní bylo nutné vyřešit problém, jak se bude USA dále chovat k Sovětskému svazu. Otázka hospodářské a finanční podpory byla rozporuplná. Stejně tak se USA a další evropské země nebyly schopny shodnout nad tím, zda by se Německo mělo sjednotit. Někteří lidé nevěřili, že Sovětský svaz bude schopen vzdát se své moci. Svaz pohlížel na Němce jako na dva jednotlivé státy, které fungují vedle sebe, nikoliv jako na ucelenou jednotku. Poté, co se zhroutil režim v Německé demokratické republice, a nová vláda byla označena za nedůvěryhodnou, vzrostla snaha sjednotit NDR. Svaz podporu NDR reflektoval, zahájil rozhovory s tehdejším kancléřem Kohlem. Spojené státy do té doby přihlížely, při jednání o vzniku sjednoceného Německa souhlasily s tím, že maximální limit německé armády bude 370 000 vojáků. Situace, která vznikla v Evropě, si vyžádala vznik „Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, která byla podepsána 19. května 1990. Spojené státy přislíbily materiální i finanční pomoc Sovětskému státu. Avšak vláda USA se nebyla schopná shodnout na tom, do jaké míry je správné podpořit SSSR. Proto podmínila větší pomoc demokratickými reformami. Bez jejich zavedení odmítla pomoci Svazu poskytnout. Za podstatný úspěch Bushovy vlády můžeme považovat podepsání bezpečnostní smlouvy START I, která vznikla roku 1991. Ta zaručovala, že v USA i v SSSR dojde k masivnímu odzbrojení. Avšak vládu USA můžeme označit za nepružnou, protože vyslovila téměř jednoznačnou podporu existence SSSR s Gorbačovem v čele. Změna názorů byla považována za rozpačitou, americkou diplomacii Gorbačov přijal rozporuplně. Spojené státy nebyly schopny reagovat rychle na změny v SSSR, což vyvolalo kritiku mnohých demokratů. Ti si mysleli, že americká hospodářská participace na transformaci SSSR by měla být na vyšší úrovni. Bush více respektoval názor bankéřů a finanční situaci, než dlouhodobé americké hospodářské a geopolitické cíle. Na George Bushe navázala Clintonova administrativa. Clinton se v některých krocích s Bushem shodoval, protože měl tendenci obcházet Kongres. Jako příklad můžeme uvést tajný dovoz iráckých zbraní do Bosny. Česká republika byla americkou politickou situací přímo ovlivněna v roce 1999, kdy Rusko bylo ochotné akceptovat vstup ČR (dále Polska a Maďarska) do NATO pouze v tom případě, že Amerika omezí počet konvenčních sil v Evropě. Americká diplomacie si chtěla ruskou důvěru naklonit, byla přesvědčena o správnosti rozšíření NATO. 4.4. USA a Evropa Úpadek, který následoval po vývoji Sovětské svazu, byl natolik nečekaný, že naprosto změnil politiku Evropy. Ta se vydala cestou hlubší integrace a v 90. letech došlo konečně i k ekonomickému růstu. USA v čele s Georgem Bushem byly toho názoru, že se napětí konečně zklidnilo. USA nemusely zasahovat při drobných lokálních konfliktech, ke kterým ještě v Evropě docházelo. Státy si také mysleli, že rostoucí mocenský potenciál Evropy způsobí, že se z Evropy stane plnohodnotný člen velmocí a bude pomáhat při řešení globálních problémů. Pro americkou vládu ale stále zůstávalo prioritou NATO a vzájemné vztahy, protože přes NATO mohl Bush prosazovat své zájmy v rámci evropsko-amerických vztahů. Bush v listopadu 1990 přijal „Prohlášení o vztazích mezi Evropskými společenstvími a USA“. Toto prohlášení je známé jinak jako „Transatlantická deklarace“, která měla být základním kamenem pro vývoj vzájemných vztahů mezi USA a Evropou. Bush chtěl podporovat mír a bezpečnost, dosáhnout udržitelný ekonomický růst obou partnerů, posilovat vztahy ve vědě a výzkumu. Izolacionističtí kongresmani tuto smlouvu kritizovali, protože z Evropy dostaly stran. Ekonomická síla Evropský států rostla a mohla by se brzy promítnout také v politické rovině. Spojené státy by tak mohly být v opozici a Evropa by je mohla ohrozit. Všeobecný názor byl však proti, podle něj nejsou jednotlivé evropské státy schopné stát se mocnostmi. Za dob studené války, ani po jejím konci ale nebyla jednotná Evropa pro Spojené státy možným konkurentem. Nepoměr amerických a evropských sil byl natolik markantní a politická závislost Evropy rostoucí, že Evropa neměla šanci USA ohrozit. Západní Evropa (a někdy i Evropa střední) zůstávala americkým protektorátem (vztahy zde připomínaly doby dávno minulé, kdy se spojenci dělili na vazaly a poddané). V devadesátých letech byly příčinou sporů Evropy a USA ekonomické důvody. Americký protekcionismus byl na vzestupu především v průmyslové výrobě. Zákonem se stanovoval minimální limit výrobních zdrojů, které striktně musely pocházet z Ameriky, nesměly být importované. Evropa žádala liberalizace trhu, evropské firmy chtěly vyvážet své výrobky na americký trh, ale nebyl tam pro ně odbyt. Americká vláda zase nesouhlasila s dotační politikou v zemědělství, která měla v Evropě rozproudit zemědělskou oblast. Tyto spory byly provázeny vzájemným uvalováním cel na některé z produktů druhé strany. Evropa se rozhodla obnovovat evropské vojenské síly, což byl velmi rozporuplný krok. USA se nelíbilo, že Evropa bude jako taková samostatná a nebude v případě konfliktů žádat USA o pomoc. Avšak Spojené státy v tom viděly i výhodu – evropská angažovanost rostla, nepřipravenost (po balkánském konfliktu) byla vymýcena. V průběhu 90. let nebyla americká přítomnost v evropských zemích oslabena, rozšiřování NATO způsobilo, že Spojené státy se staly velkým zastáncem evropských záležitostí. Spojené státy se rozhodovaly, jaký přístup mají zvolit k evropským velmocím. Spojenectví s Velkou Británií bylo potvrzeno v okamžiku, kdy tyto dvě země spojili své síly na půdě Rady bezpečnosti, při jednání o irácké a kosovské krizi. Německo v 90. letech řešilo hospodářské důsledky války a sjednocení, již nemělo v Evropě tak silnou roli a USA tolik nezajímalo. Po celá 90. léta (a v minulosti také) měla Amerika velmi problematický vztah s Francií. Francouzi se USA znepřátelili jadernými zkouškami v Polynésii, vyhoštěním amerických špionů z Francie, snahou vybudovat vlastní evropskou armádu, touhou redukovat americkou moc v Evropě. I přes časté spory je přirozené, že multilaterální Evropa a unilaterální Spojené státy se navzájem potřebuji. Pokud by nenavázali přátelskou spolupráci, pak by sice Amerika světu vládla, ale nebyla by všemocná. Evropa by sice mohla jednat na vlastní pěst, bohatá by ale nebyla. I přesto, že 90. léta byla spojena s prohloubením vzájemných sporů, stále mezi Evropou a USA zůstala zachována jistá míra spolupráce a respektu, což je bezesporu dobře. 4.5. USA a Arabsko Blízký východ se v 90. letech potýkal s celou řadou neočekávaných změn. Muslimové získávali na USA stále více negativní názor, nelíbil se jim průnik amerických vojáků a velvyslanců na jejich území. Odpor k USA vycházel již od roku 1979, kdy USA neuměly reagovat na změny plynoucí z íránské revoluce. Státy se snažily vyvažovat fundamentální islamismus tím, že podporovaly diktátorské režimy, které byly ale doslova brutální. Amerika však poskytovala Iráku podporu a to především během irácko-íránské války, protože USA chtěly íránskou porážku. USA se nebály podporovat Irák jak humanitárně, tak i vojensky, pomáhaly při vývoji biologických zbraní. To vše dělali i přes zákaz Saddáma, který samozřejmě chtěl výhru Íránu. Prezident Bush vydal direktivu k národní bezpečnosti, ve které doslova napsal: „normální vztahy mezi USA a Irákem jsou prospěšné pro dlouhodobé cíle Spojených států. A jsou také tím, co do oblasti Perského zálivu přinese kýženou stabilitu“. Amerika získala nedůvěru k Iráku po operaci „Pouštní bouře“, kdy vzájemné vztahy velmi ochladly. USA měly stran z toho, jakým směrem se ubírá vývoj chemických a biologických zbraní v Iráku. Irák také odmítl uznání nezávislého Kuvajty, což byla další kapka do poháru společných neshod. To vše vedlo k bombardování Iráku v průběhu 90. let. V rámci Saudské Arábie a Spojených arabských emirátů se USA snažily tyto dvě země stabilizovat. Důvody byly silně zištné – Spojené státy byly silně závislé na ropě těchto dvou zemí, proto s nimi byly pevně svázány a to i přes stále panující autokratické režimy. Americkou prioritou se stala snaha upevnit svůj vliv ve spojeneckých oblastech Blízkého východu. Írán, který byl nábožensky fundamentální a Afghánistán, který byl zase zaostalý, nepředstavovali v 90. letech pro USA hrozbu. Spojené státy se spíše snažili ovlivňovat íránský teokratický režim, pracovat na postupné reformní strategii íránu, řešily afghánskou omezenost. Izrael pro USA byl velmi podobný jako státy Arabského poloostrova. Izrael se od blízkovýchodních zemí silně lišil, ač to tak na první pohled nevypadalo. Izrael (ve světě považován za destabilizační prvek Blízkého východu) měl bezvýhradnou podporu Spojených států. USA poskytly Izraeli pomoc v hodnotě 80 miliard dolarů (samozřejmě v průběhu mnoha let). I nyní shledáváme důvody USA jako zištné – Jen pokud bude Izrael samostatným státem, bude v zemích Perského zálivu panovat klid. V 90. letech Bush poskytl Izraeli podporu vojenskou, hospodářskou a politickou. Následně se Clinton snažil získat jordánské uznání samostatného židovského státu. Americká podpora výše uvedeným zemím byla výrazně nekritická, což přirozeně vedlo ke zhoršení amerického postavení v rámci muslimského světa. Ti si myslí, že Spojené státy jsou spojencem židů, že obhajují tyranské režimy. Vláda George Bushe tento fakt silně podcenila, někteří odborníci dnes tvrdí, že se jednalo o prvotní náznaky vzniku islámského terorismu. Je nutné rozlišovat mezi náboženským fundamentalismem a islamismem, protože se jedná o dva hlavní nábožensko-politické proudy, které jsou silně odlišné. Státy se snažily potírat náboženský fundamentalismus (Írán), ale neviděli rozdíl mezi íránskou ideou a islamismem. Islamismus byl v 90. letech na vzestupu, odmítl duchovní nadvládu a požadoval oddělení náboženství a státní politiky (moci). Bush jednal neobratně, čímž získal pro USA nepřátelství obou proudů. Zde vidíme počátek dlouhodobého konfliktu USA a muslimského světa. Spojené státy nepochopily, že v muslimských zemích neexistují žádné demokratické tradice nebo kořeny, že nevidí důvod, proč začít demokracii pěstovat. V dnešní době někdo tyto silné konflikty považuje za zrnko, které bylo zaseto jakožto počátek třetí světové války, která nás v budoucnosti čeká. 4.6. USA a Čína Rozkol SSSR a Číny využily Spojené státy americké k navázání užší spolupráce s Čínou, vznikly mezi nimi ekonomické a diplomatické kontakty. Z Číny se stal v ekonomickém pohledu liberální tržní systém, přiblížila se modernímu západnímu státu. Čína začala hrát roli i v globální politice, začala hrát výraznou úlu na půdě Rady bezpečnosti OSN, kde se velmi angažovaly také Spojené státy. Čína sice zůstala komunistickou zemí, kde vládla totalita, avšak čínsko-americký obchod jen kvetl a stal se primárním bodem vzájemných vztahů. Bush si sice myslel, že Čína by se měla demokratizovat a jít západní cestou, která je silně liberální. Až v polovině 90. let administrativa USA pochopila, že politický systém Číny je prostě její nedílnou součástí, kterou nelze změnit. Washington nesankcioval Čína ani po čínském potlačení demonstrací na náměstní Tchien-an-men, dál s Čínou obchodoval. Čína ale podle některých politologů a politiků nepatřila k natolik silným globálním mocnostem, jakou by mohla být. Také Čína se chtěla vidět na předních příčkách světa, což se jí nedařilo. Avšak regionální vliv Číny se zpochybnit nedá, jako konkurenta můžeme označit možná snad jen Japonsko, které Spojené státy také aktivně podporovaly. Japonsko je rychle rostoucí ekonomickou zemí, avšak Spojeným státům se nemůže vyrovnat ani v oblasti hospodářství, ani vojenských sil. „Další vývoj Číny i její vstup na scénu jako vedoucí síly budou do značné míry záležet na dovednosti, s níž čínská vládnoucí elita vyřeší dva spolu související problémy: jednak převzetí moci mladší garnitury, jednak rostoucí napětí mezi ekonomickým a politickým systémem země“. USA ale nebraly čínský vzestup na lehkou váhu, zároveň ho ani nepodcenily. V Číně vládla a stále vládne obecná silná chudoba, HDP na jednoho obyvatele je nízké, je nutné aktivně řešit domácí problémy. USA si uvědomily závažnost situace a řešily ji podporou této oblasti. Za výhodu pro Spojené státy americké můžeme považovat také strmý ekonomický růst Indie. Ten má vliv na Geopolitickou situaci a to i přesto, že Indie se potýká se sociálními a náboženskými konflikty. USA chtěly vyvažovat čínskou expanzivní politiku za pomoci zemí jako je právě Indie, Japonsko nebo Jižní Korea. Spojené státy nebyly s Čínou nikterak oficiálně nebo nuceně svázány. Čína mohla a může vsadit na snahu vrazit klín mezi Japonsko a Spojené státy, což by pro USA znamenalo ztrátu významného vlivu v této oblasti. Výhodou, která mohla Spojeným státům v rámci jejich vlivu na Dálném východě pomoci, by bylo nalezení primárního partnera v Japonsku. Americko-japonské spojenectví mohlo vytvořit budoucí fundament čínského zadržování. V 90. letech to vypadalo, že Rusko a Čína budou udržovat těsné vzájemné vazby. Jak víme, pravdou to není, došlo k rusko-čínskému antagonismu. Minulost silně zasáhla i do dnešního vztahu Číny a USA. Spojené státy v současnosti hledají odpověď na výzvu Číny, která se stále žene kupředu. V nejbližších letech můžeme předpokládat, že Čína bude ekonomicky dominantní zemí. Spojené státy se proto rozhodly pro prodej amerických dluhopisů do Číny, což vedlo k větší zaangažovanosti Číny do amerických záležitostí, což jsme dříve neviděli. V zájmu Číny je pomáhat udržovat stabilitu amerického dolaru, protože by sama přišla o výnosy z dluhopisů. Spojené státy by měly brát větší váhu na čínský názor, na vzájemné hovory a snahu vyřešit i palčivé problémy. USA se pokouší čínskou hegemonii vyvážit úzkou spolupráci s Japonskem, Jižní Koreou apod. Všichni se již od 90. let obávají nadvlády, kterou může Čína zůstat. Proto navázaly Spojené státy americké spolupráci dokonce i s Austrálií. 4.7. USA a Latinská Amerika Spojené státy považovaly vždy oblast Střední a Jižní Ameriky za klíčovou. Mohou zde totiž velmi dobře uplatnit regionální vliv, protože bez vlivu by neexistovalo velmocenské postavení Spojených států. Za oblast č. 1. považují Spojené státy právě Latinskou Ameriku a to už do roku 1823 (Monreova doktrína). V případě, že na území Latinské Ameriky zasahovaly jiné státy, znamenalo to pro USA velmi negativní fakt. Za výjimku považovaly britský zásah na Falklandských ostrovech, jinak byly USA velmi citlivé na pomoc od jinud. Americká podrážděnost se vystupňovala v období studené války, kdy se Sovětský svaz pokusil zvýšit svůj vliv na Latinskou Ameriku a vytvořit z ní loutku, která bude SSSR doslova poslouchat. Bohužel se mu to docela úspěšně podařilo. V době, kdy George Bush byl velvyslancem, došlo k silné podpoře jihoamerických nekomunistických států ze strany USA. Latinská Amerika je cenným zdrojem surovin, trhem pro odbyt domácích výrobků, lokalitou pro budování vojenských základen. „Tradičně se spojují s latinskoamerickou privilegovanou elitou, jakkoli reakční a represivní, a považují lidová povstání a radikální vlády za hrozbu svých ekonomických zájmů a svého dominantního postavení na kontinentu“. Za problematickou oblast, která házela Spojeným státům klacky pod nohy, se považovaly levicové jihoamerické vlády, které k USA nechovaly náklonnost. V 90. letech ale došlo ke změně a Latinská Amerika začala na Spojené státy pohlížet mnohem pozitivněji. Politiku vůči Latinské Americe tvořila v 90. letech republikánská část amerického Kongresu. Americká podpora se v této oblasti omezila na pouhou vojenskou pomoc. Tím Spojené státy školily důstojníky spřátelených zemí, pomáhala to obchodu a produkci vojenského materiálu. Finanční pomoc USA vydaly na podporu protidrogových bojů v Kolumbii. Ta byla ukončena poté, co USA zjistily, že kolumbijská armáda porušuje lidská práva. Celkově však můžeme 90. léta brát ve spolupráci USA a Latinské Ameriky za klidná léta. Zřetelně zde zesiloval americký vliv. V roce 1994 došlo k Mexiku k povstání Zapatistů, kteří byli proti zesílené sociální nerovnosti a americkému expanzivnímu neoliberalismu. V období studené války se Spojené státy chovaly k haitskému diktátorovi Papa Docovi velmi nekriticky a dokonce i s povděkem. Ten však na Haity zavedl brutální režim. Papa Docov byl silně a striktně zarytý antikomunista, proto ho Spojené státy nejdříve podporovaly. Avšak postupem času již nemohly tolerovat zkorumpovanost, obchod s drogami a zvěrstva, které se zde děli. Svržení tohoto diktátora proběhlo v roce 1990, poté došlo k prvním svobodným volbám, které vyhrál levicový kněz Jean-Bertrand Aristide. Ten byl silně radikální, toužil po sociální rovnosti, což nelíbilo haitským elitářům a armádě. Ta provedla v září 1991 v zemi převrat a Aristide byl nucen utéct do Spojených států. Bushova vláda ho přijala s rozpaky, neočekávala, že tento radikální kněz uteče právě do spojených států. Ale kvůli přijetí liberálních demokratů a černošské menšině, která ho viděla jako hrdinu, mu americká vláda udělila azyl. Haitský problém chtěl Bush řešit na diplomatické úrovni, především za pomoci ekonomických nástrojů – obchodní embargo. Bush se musel potom ale vypořádávat s masivním přílivem haitských migrantů do spojených států. Formální podpora levicového prezidenta byla již tak rozporuplná, ale toto bylo již kritickým problémem. Proto Bushova vláda okamžitě vracela všechny uprchlíky zpět na ostrov (podmínkou bylo jejich objevení pobřežní stráží na moři). Zde můžeme nalézt velký nesoulad a kontrast, se kterým Bush přistupoval ke kubánským emigrantům – těch se odmítnutí netýkalo. V důsledku tohoto všeho byla vláda George Bushe obviněna z rasismu, protože hispánské Kubánce jakožto migranty neodmítla, ale černé Haiťany ano. Bushe velmi tvrdě kritizoval jeho následovník Bill Clinton. Ten si tímto sbíral pomyslné hlasy do následující volební kampaně. Vyřešení krize na Haiti byl první významný krok Clintona, který si tak získal důvěru mnohých a začal se silně podílet na utváření zahraniční politiky. Snižoval tak vliv Kongresu. Důležité je také zmínit přístup USA ke Kubě, která byla od 60. let až do začátku působení Billa Clintona neměnná. Po rozpadu Sovětského svazu se Kuba dostala do ekonomické krize a mnoho obyvatel Kubu tajně opouštělo. Kubánská imigrační krize znamenala roční příliv třicetitisící uprchlíků do USA. Spojené státy se rozhodly přijímat určitý počet utečenců ročně a situaci na Kubě bedlivě monitorovaly. 4.8. Shrnutí Pro Spojené státy byl v tomto období velkým šokem rozklad Sovětského svazu. Nikdo si v USA nedokázal uvědomit ani připustit, jaké důsledky pro Spojené státy toto bude mít. Gorbačovův Sovětský svaz a Jelcinovou Rusko se potýkalo s ekonomickými a politickými potížemi a věřili, že USA budou nápomocny. Spojené státy nejdříve postupovaly stále v duchu právě ukončené studené války. Spíše se snažily angažovat se v OSN a NATO, jež pro ně byly představiteli zahraniční politiky. George Bush se snažil klást důraz na mezinárodní mínění, vojenské akce podmiňoval souhlasem Rady bezpečnosti OSN. Velmi chytře si totiž uvědomoval riziko, které s sebou nesou změny v Evropě. Vláda George Bushe nebyla bohužel schopna využít globální situaci ve svůj prospěch. Spíše můžeme nalézt izolacionistické tendence, které byly odpovědí na nové postavení USA ve světě. I přes všechna negativa můžeme říct, že George Bush nebyl prezidentem, který by svým jednáním silně poškodil zahraniční politiku USA nebo vnitřní situaci, která vyplývala se vztahů s okolím. Bush se stal prezidentem víceméně díky náhodě a pomoci Ronalda Reagana. Bush postrádal rétorské schopnosti a charisma svého předchůdce, nedokázal zpracovat vlastní ucelenou vizi, která by mu pomohla v jeho funkci. Někteří Bushovi odpůrci ho nazývali pragmatickým úředníkem, který se jen toužil vyhnout hloupým chybám a hledal zlatou střední cestu. Seznam použité literatury BERTRAM, Chandler. The German Question, Foreign Affairs. Vol. 69, Issue 2, Spring 1990, str. 45 – 62. BLACKER, Coit. The Collapse of the Soviet Power in Europe, Foreign Affairs. Vol. 70 Issue 1, 1990/1991, str. 88 – 102. BRZEZINSKI, Zbigniew. Velká šachovnice: k čemu Ameriku zavazuje její globální převaha. Praha: Mladá fronta, 1999. 228 s. ISBN 80-204-0764-2. BROWN, Seyom. The Faces of Power: Constancy and Change in United States Foreign Policy from Truman to Clinton. New York: Columbia University Press. 1994. 658 s. ISBN 978-02-3106-669-0. CIHELKOVÁ, Eva. Euroatlantický prostor 2000. Praha: Nakladatelství Oeconomica, 2003. 322 s. ISBN 80-245-0612-2. EHLER, Tomáš. USA a znovusjednocení Německa: Diplomatický proces v letech 1989 – 1990. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2006. 136 s. ISBN 80-210-4067-X. GARTON ASH, Timothy. In Europe’s Name: Germany and the Divided Continent. New York: Random House, 1993. 700 s. ISBN 978-03-077-5681-7. HILL, Ronald. Managing Ethnic Conflict. Routledge. Vol. 9, Issue 1, 1993, str. 65. HOOLOWAY, David. Gorbachev’s New Thinking, Foreign Affairs. Vol. 68, Issue 1, 1988/1989, str. 66 – 81. CHOMSKY, Noam. Hegemonie nebo přežití:americké tažení za globální nadvládou. Praha: Mladá fronta, 2006. 344 s. ISBN 80-204-1351-0. KISSINGER, Henry. Potřebuje Amerika zahraniční politiku? Praha: BB art, 2002. 252 s. ISBN 80-7257-736-0. KLÍMA, Jan. Dějiny Angoly. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. Str. 231. KOHL, Helmut. Chtěl jsem sjednocení Německa. Praha: Karolinum, 1997. 334 s. ISBN 80-7184-391-1. KOZÁK, Kryštof a kol. Zahraniční politika USA na začátku 21. století. Praha: AMO, 2009. 311s. ISBN 978-80-87092-11-8. KREJČÍ, Oskar. Zahraniční politika USA. Praha: Professional Publishing, 429 s. ISBN 978-80-7431-003-4. LEGVOLD, Robert. The Revolution in Soviet Foreign Policy, Foreign Affairs. Vol. 68, Issue 1, 1988/1989, str. 82 – 98. LIGHT, Margot. Soviet policy in the Third World. International Affairs. Vol. 67, No. 2/1991, str. 263 – 280. LIVINGSTONE, Grace. Zadní dvorek Ameriky: Spojené státy a Latinská Amerika od Monroeovy doktriny po válku s terorem. Všeň: Grimmus, 2011. 351 s. ISBN 9788087461020. LONGWORTH, Philip. Dějiny impéria: Sláva a pár ruských říší. Praha: Plzeň, 2008. 384 s. ISBN 978-80-7306-334-4. LUŇÁK, Petr. Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce. Praha: Libri, 1997. 460 s. ISBN 978-80-859-8329-6. MALIA, Martin. Sovětská tragédie: Dějiny socialismu v Rusku v letech 1917-1991. Praha: Argo, 2004. 568 s. ISBN 80-7203-566-5. MCFAUL, Michael. The Demise of the World Revolutionary Process: Soviet- Angolan Relations under Gorbachev. Journal of Southern African Studies. Vol. 16, No. 1/1990, str. 165 – 189. MOULIS, Vladislav a kol. Vznik, krize a rozpad sovětského bloku v Evropě 1944 – 1989. Ostrava: Amosium servis, 1991. 372 s. ISBN 978-80-854-9801-1. NIXON, Richard. American Foreign Policy: Bush Agenda, Foreign Affairs. Vol. 68, Issue 1, 1988/1989, str. 199 – 219. ODOM, William. The Collapse of the Soviet Military. New Haven & London: Yale University Press, 2000. 523 s. ISBN 978-03-000-8271-5. OGUNBADEJO, Oye. Angola: Ideology and Pragmatism in Foreign Policy. International Affairs. Vol. 57, No. 2/1981, str. 254 – 269. PAZZANITA, Anthony. The Conflict Resolution Process in Angola. The Journal of Modern African Studies. Vol. 29, No. 1/1991, str. 83 – 114. PEREIRA, Anthony. The Neglected Tragedy: The Return to War in Angola, 1992-3. The Journal of Modern African Studies. Vol. 32, No. 1/1994, str. 1 – 28. PYCROFT, Christopher. Angola - `The Forgotten Tragedy`. Journal of Southern African Studies. Vol. 20, No. 2/1994, str. 241 – 262. SAVEL’YEV, Aleksandr; DETINOV, Nikolay. The Big Five: Arms Control Decision-Making in the Soviet Union. Westport: Praeger Publishers, 1995. 224 s. ISBN 978-0275946913. SOMERVILLE, Keith. The U.S.S.R. and