Milí přátelé stromů,hledáme nový Strom roku! A je jedno, jak je vysoký nebo s...
Výsledky hlasování v anketě Evropský strom roku 2020 jsou na světě!Vítězi se stáva...
Vyberte v pořadí již 10. evropský strom roku Už 10 let po celé Evropě hledáme str...
Podvádějící mnich a „stará, zaprášená škatule", taková označení ve své době si vys...
Auto: článek je na webu National geogaphic Hlubokomořské ryby loví v hloubce 400 ...
V barevných nádobách na separovaný odpad často končí i odpad, který do nich nepatř...
Dne 7. 2. 2020 proběhl na naší škole již tradiční Den zdraví. V tomto roce jsme po...
V úterý 28. ledna navštívili studenti 4. ročníků biologického semináře Přírodověde...
Tento projekt je spolufinancován KÚ Ostrava v rámci dotačního programu Podpora en...
Podvádějící mnich a „stará, zaprášená škatule", taková označení ve své době si vysloužili Gregor Johann Mendel a Barbara McClinctocková. Zatímco Mendelův přínos pro biologii byl rozpoznán až po jeho smrti, McClinctocková získala v 81 letech Nobelovu cenu
Existují dědičné faktory, které vypovídají o určitých vývojových znacích. K tomuto závěru dospěl Gregor Johann Mendel (1822-1884), mnich pěstující hrách v augustiniánském klášteře v Brně. A to aniž tušil, že právě objevil existenci genů. Zjištěná fakta formuloval v pravidlech známých jako Mendelovy zákony dědičnosti. Ty se dostaly pod palbu kritiky tehdejších odborníků, kterým se jeho výzkumné pokusy zdály až příliš přesné a navíc badatele obvinili z podvádění.
Mendel zemřel v roce 1884 a rok před svou smrtí prohlásil: „I když jsem musel ve svém životě prožít řadu trpkých chvil, musím přiznat, že krásné a dobré převládlo. Moje vědecká práce mi přinášela hojně uspokojení a jsem přesvědčen, že ji zanedlouho celý svět uzná." A stalo se. Pro vědeckou obec byl ovšem znovu objeven až ve 20. století, a to především zásluhou zakladatele genetiky, britského vědce Williama Batesona, který nechal Mendelovu práci přeložit do angličtiny.
Příliš revoluční geny
V roce 1947 odhalila bioložka Barbara McClinctocková skutečnost, že určité geny se mohou uvnitř genomu pohybovat a dokonce „přeskakovat" mezi jednotlivými chromozomy. Své závěry představila na sympoziu v Cold Spring Harboru v roce 1954. A začaly se dít věci. Někteří kolegové se vědkyni hlasitě vysmáli, zatímco u jiných si vysloužila přízvisko „staré zaprášené škatule". Vědkyni tyto reakce zpočátku velmi tížily a dočasně se stáhla z veřejného života.
V šedesátých letech se znova pokusila objasnit svůj revoluční objev, znovu neúspěšně. Teprve v polovině sedmdesátých let se její objev dostává do popředí širšího vědeckého zájmu. A v roce 1983 byla tehdy již jednaosmdesátiletá bioložka vyznamenána Nobelovou cenou. Zůstaly v ní pocity trpkosti? Nikoli. „Moje chápání tohoto fenoménu ... bylo na tu dobu příliš revoluční," podotkla k tomu a dodala, že jí výzkum v ústraní přinesl naprostou svobodu v bádání spojenou s pocity dokonalého štěstí.
19.08.2019 - Kateřina Helán Vašků