Maturitní TÉMATA z Dějepisu školní rok 2017/2018 1. Nejstarší starověké civil...
Maturitní okruhy z Dějepisu školní rok 2016/2017 1. Nejstarší starověké civiliza...
Dějiny Slezska Z geografického hlediska představuje Slezsko oblast vymezenou na zápa...
Dějiny Slezska
Z geografického hlediska představuje Slezsko oblast vymezenou na západě tokem Lužické Nisy od jejího soutoku s Odrou jižně až k Lužickým horám, poté východně podél dominujících horských pásem Krkonoš, Orlických hor a Jeseníků, kde zahrnuje Kladskou kotlinu a severní předpolí Moravské brány a dosahuje až k výběžkům Karpat. Od nich se obrací na sever k Visle a obloukem k severozápadu zčásti podél řek Liswarty a Przemsze, dále severním okrajem doliny řeky Barycze a opět jihovýchodně zpět k soutoku Odry a Lužické Nisy.
V prehistorickém období bylo Slezsko osídleno poměrně řídce a ne natrvalo. Ze staršího a středního paleolitu máme doloženy jenom ojedinělé nálezy kamenných nástrojů, např. kamenná štípaná industrie z pískovny ve Skřečoni.
Výraznější zastoupení má mladší paleolit. Významným nalezištěm je Landek, z něhož pochází i tzv. Landecká Venuše, řezaná z krevele, která ležela pod mamutí stoličkou (30 000 př. n. l.). Z téhož naleziště je doloženo i nejstarší známé použití uhlí jako topiva. Z přelomu mladého a pozdního paleolitu (10 000 př. n. l.) je i naleziště v Záblatí u Bohumína.
Klíčové lokality neolitické kultury se nacházejí především na Opavsku a Hlučínsku (Kylešovice, Kateřinky, Velké Hoštice, Darkovice...). Lid tohoto období se již věnoval zemědělství a chovu dobytka, stavěl osady, vyráběl keramiku a tkal textil z vlny. Doba bronzová (1900 - 750 př. n. l.) je charakteristická výrazným nárůstem populace a vyšším stupněm společenské organizovanosti a. vznikem kmenů. Objevují se opevněná hradiska, situovaná na strategicky výhodných místech (Hradec nad Moravicí, Cvilín a Krnov - Kostelec / Pfaffenberg). Na nich se koncentrovala vrstva řemeslníků a obchodníků pod ochranou kmenové aristokracie.
Ve 3. století př.n.l. se objevují ve Slezsku keltské kmeny, ale doložena máme pouze sídliště, nikoli oppida nebo pohřebiště. Z římské doby máme doložena germánská sídliště s pecemi mimo obytné domy a objevují se poměrně početné nálezy mincí (Dobrá, Těrlicko, Jablunkov, Karviná...) dokládající důležitost místních komunikací. Jeden z germánských kmenů, Silingové, dává zřejmě jméno celé oblasti. Od 5. století začíná postupná infiltrace slovanských kmenů. Centrálním hradiskem Slovanů se stala Chotěbuz - Podobora, kde je dnes budován archeoskanzen. Z poslední čtvrtiny 9. století je i první písemná zpráva o Slezsku v díle tzv. Geografa Bavorského, který mezi etniky žijícími severně od Dunaje poprvé uvádí i Slezany a některé další „slezské" kmeny - Opolany, Dědošany, Holasice a záhadný kmen Lupiglaa. Slezané obývali centrální část dnešního Slezska v okolí posvátné hory Slęzy u Vratislavi. Centrum Dědošanů bylo v okolí Hlohova. Kmen Holasiců připomíná dodnes název obce Holasovice na Opavsku. Celé území Slezska bylo v té době asi součástí Velkomoravské říše.
Pravděpodobně od poloviny 10. století bylo Slezsko připojeno k přemyslovskému panství a pražskému biskupství, ale brzy se stalo předmětem sporů s polským státem. Ve druhé polovině 30. let 11. století podnikl kníže Břetislav do Polska a ovládl Slezsko, ale po quedlinburské dohodě v roce 1054 se Slezsko vrátilo polské říši a to muselo odvádět roční tribut 500 hřiven stříbra a 30 hřiven zlata. I v dalším období ale probíhaly boje mezi jednotlivými Přemyslovci a stejně tak Piastovci o moc a místem střetů bylo Slezsko. V roce 1138 umírá Boleslav Křivoústý a polský stát se rozpadá na jednotlivá údělná knížectví. Do sporů o vládu zasahuje i německý císař Fridrich Barbarossa. Boje mezi slezskými Piastovci vedly k výraznému přílivu německého rytířstva, které si jednotlivá knížata najímala do svých družin. Postupující germanizace země napomáhala také pokračující vesnická a zejména městská kolonizace. Města získávala rychle značný politický a vojenský význam. Nejstarší listina dokládající ve Slezsku lokaci města je z roku 1217 pro Lemberk, k roku 1223 je doloženo městské právo pro Bruntál a k roku 1224 pro Opavu. Do poloviny 13. století bylo založeno kolem 20 měst. Největší rozmach městských lokací nastal po mongolském vpádu v roce 1241. Na začátku 14. století bylo ve Slezsku už 134 měst z toho Opolsko pouze 46 měst. Města získávala rychle značný politický a vojenský význam. Pro patriciát zabývající se hlavně obchodem byla ale absence silné ústřední moci a neustálé války nevýhodné a obracel svou pozornost ke stabilizovanému českému státu. Drobení Slezska ale pokračovalo. V roce 1290 bylo vyděleno samostatné Těšínsko.
Nejvýraznější postavou mezi slezskými Piastovci té doby byl Jindřich IV., který se po smrti Přemysla Otakara II. ucházel o poručnictví nad nezletilým Václavem II. Česká šlechta mu dokonce nabídla korunu. Pro Václava II. bylo Slezsko mostem pro získání polské koruny. Václav využil sporů mezi polskou šlechtou, oženil se s dcerou posledního polského krále Přemysla II. Velkopolského Eliškou Rejčkou a v r. 1300 byl v Hnězdně korunován za polského krále. Obdobně se oženil v roce 1305 Václav III. s dcerou těšínského knížete Měška Violou. Těšínsko mělo strategický význam jako přístup z Moravy do Malopolska a ke klíčovému sídelnímu městu polských králů Krakovu. Slibně se rozvíjející vztahy mezi Polskem a českým královstvím byly přerušeny smrtí Václava III. V Polsku pokračovaly konflikty o moc a slezská knížectví se i nadále dělila. V letech 1318 až 1322 dosáhl rozpad Slezska vrcholu. Země se rozdělila na 19 relativně samostatných částí.
Tento vývoj neušel pozornosti Lucemburků. Jan Lucemburský nárokoval polskou korunu jako dědictví po Přemyslovcích. Získal na svou stranu hornoslezská knížata a Jindřich VI., vratislavský kníže, mu odkázal své knížectví s hlavním městem Slezska, Vratislaví. Při tažení do Polska proti Vladislavu Lokýtkovi si podmanil další slezská knížata. Vyvrcholení přechodu Slezska k českým zemím přinesl rok 1335. Trenčianskou dohodou s Kazimírem III. se Jan Lucemburský vzdal nároku na polskou korunu, ale získal slezská knížectví. Úsilí Jana a jeho syna Karla se poté zaměřilo na konsolidaci a utvrzení českého panství ve Slezsku. Slezsko se stalo součástí Koruny české. Poslední významný odpůrce české svrchovanosti nad Slezskem Bolek Svídnický dal Karlu IV. za ženu svou dceru Annu, která byla původně určena Karlovu synu Vaclavovi, jenž však zemřel. Za to se Bolek stal nejsilnějším slezským knížetem. Za Václava IV. se stalo knížectví Svídnické a Javorské součástí českého panství. Slezská knížata ztratila připojením k české koruně část suverenity, ale spojila své zájmy se zájmy Lucemburků v říšské politice. Za slabé vlády Václava IV. se slezská knížata poprvé po dlouhé době pokusila utvářet společnou politiku ku prospěchu země. Reálným projevem se stal vznik landfrýdů. Za husitských válek se stalo slezsko jedním z hlavních center protihusitských aktivit. Do Slezska směřovaly i husitské spanilé jízdy po r. 1428. Některá slezská knížata se dala na stranu husitů, ale porážka u Lipan znamenala i vyklizení Slezska. Po smrti Zikmunda následovalo období bojů nejen o českou korunu, ale i o příslušnost Slezska. Jiří z Poděbrad byl částí slezských knížat nejprve odmítnut, uznán byl až roku 1460. Největší odpůrcem českého krále byla Vratislav. V roce 1469 vtrhlo na Moravu a do Slezska vojsko Matyáše Korvína. Slezsko ho přijalo za krále a Jiří z Poděbrad rezignoval na vytvoření nové královské dynastie. Český zemský sněm pak zvolil za jeho nástupce Vladislava II. Jagellonského. Ve Slezsku začala anarchie, slezská knížata si začala vyřizovat mezi sebou účty. Vladislav musel s Matyášem bojovat o korunu a místem bojů se stalo Slezsko (1474). Výsledný vratislavský mír (1478) znamenal kompromis a dvojkráloví. Politika Matyáše ve Slezsku vedla k správnímu sjednocování země. Po jeho smrti se zástupci moravských a slezských stavů dohodli, že napříště budou ve věci volby nového krále postupovat společně. Po celou dobu vlády Jagellonců se vlekl spor o příslušnost vedlejších zemí k českému nebo uherskému státu. Navíc Jagellonci nehájili integritu státu a využívali Slezsko k uplatňování mocenské politiky v Polsku. Slabá Jagellonská vláda znamenala posílení vlivu slezských stavů. Ty si vymínily, že slezským hejtmanem může být zvolen jen některý ze slezských knížat (1498). Na konci druhého desetiletí 16. století zasáhla Slezsko vlna reformace. To sblížilo nekatolické stavy v monarchii, ale i vyvolala pocit sounáležitosti s německým protestantským prostředím.
Volba Ferdinanda Habsburského pouze českými stavy vedla k vyhrocení vztahů. Slezsko ho přijalo za krále jako manžela Anny Jagellonské a požadovalo., aby hájil práva Slezska proti českým stavům. Turecké nebezpečí ale vedlo slezské stavy k podpoře krále. Pro Habsburky představovalo vedle Turků nebezpečí i posilování pozic Hohenzollernů, kteří získali dědické nároky po vymírajících Piastovcích
Po smrti Karla VI. došlo k mocenskému střetu Marie Terezie a Fridricha II. v tzv. slezských válkách. Fridrich opíral své nároky o staré dědické smlouvy mezi Hohenzollerny a některými piastovskými knížaty, které Habsburkové jako lénní páni neuznávali. Obdobné nároky vznesl i bavorský kurfiřt Karel Albrecht. V prosinci 1740 vypukla 1. slezská válka a na jaře 1741 byla většina Slezska v pruských rukou. Fridrich zahájil řadu reforem s cílem plně ovládnout správu země a dosáhnout co největších daňových výnosů. Tzv. berlínským mírem z 28. července 1742 ztratila Marie Terezie většinu Slezska, zůstalo jí jen knížectví Těšínské a část území knížectví Opavského, Krnovského a Niského. Na tomto uspořádání nic nezměnila ani druhá slezská válka 1744-45. Drážďanským mírem bylo potvrzeno předchozí rozdělení. V pruské části Slezska byl zaveden vojenský, tzv. kantonální systém. Slezsko bylo nuceno vydržovat 35 000 mužů pruské armády. Povinnosti obyvatel byl pod pruským panstvím mnohem tíživější než pod panstvím habsburským, což vedlo k masovým útěkům do zahraničí. Fridrich poskytl náboženskou toleranci s tím, že v každé obci mohla být jen jedna farnost a jeden farní kostel (ten byl zpravidla nejstarší, a tudíž katolický). Pokud chtěl někdo službu od představitele jiné církve, musel zaplatit faráři obce, do níž náležel. Přesto vnikla řada protestantských modliteben. Fridrich všemožně podporoval kolonizaci, ale habsburská správa se snažila odchodu svých poddaných zabránit. Přesto se ve Slezsku usadilo asi 60 000 kolonistů, často z e středního a západního Německa, což podpořilo germanizaci země. Součástí reforem byla i protižidovských opatření. S výjimkou Vratislavi byly likvidovány židovské obce. Sňatek mohl uzavřít pouze nejstarší syn. V Rakousku byli židé vypovězeni ze země (1745). V Opavě byl r. 1752 vydán toleranční patent, který jmenovitě určoval 119 tolerovaných rodin rozdělených do tří náboženských obcí, které si moly volit své funkcionáře. I na pruské straně došlo v r. 1754 ke zmírnění protižidovských opatření z hospodářských důvodů.
Rozdělení Slezska mělo závažné hospodářské důsledky. Příjmy pruského státu se zvedly o třetinu, v Rakousku si rozdělení vynutilo řadu hospodářských reforem. Roli nejrozvinutější části monarchie převzaly české země. Poslední šanci získat Slezsko byla sedmiletá válka. (1756 - 1763). Vítězný rakouský postup zastavila smrt carevny Alžběty a nástup Petra III. Na ruský trůn. Hubertsburský mír potvrdil daný stav, Marie Terezie se zřekla Kladska, které ale zůstalo součástí pražské diecéze, zatímco Těšínsko a Nisko zůstaly součástí Vratislavské diecéze. Část historického Slezska získali Habsburkové při prvním dělení Polska 1772. Šlo o Osvětimské a Zátorské knížectví, které ale byly administrativně spojeny s Haličí. Situaci nezměnila ani poslední válka bramborová 1778-79, probíhající na území Kladska a Opavska. Těšínský mír 1779 přinesl Habsburkům jen tzv. Innskou čtvrť v Bavorsku.
Reformy v českém Slezsku:
1783 byla česká část Slezska administrativně spojena s Moravou. Území bylo rozděleno do dvou krajů - opavského a těšínského.
V r. 1771 byl vydán robotní patent, který se stal vzorem pro obdobný patent v Čechách r. 1775. V listopadu 1781 byl vydán patent o zrušení tuhého poddanství. Správní sloučení Moravy a Slezska podstatně zmenšilo význam komunikací vedoucích přes Opavu. Hlavní tíha byla přenesena na novou komunikaci z Olomouce přes Nový Jičín a Frýdek do Těšína a dále do Krakova.
Tvrdými zásahy byla postižena cechovní výroba. Ve výstavbě slezského průmyslu se uplatnila řada technických novinek ze zahraničí. 1793 vznikla ve Vratislavi první slezská mechanická přádelna. První parní stroj na kontinentu byl užit v dole na olověnou rudu u Tarnovic v r. 1788. 1796 byla zavedena výroba železa v koksové vysoké peci v královských železárnách v Glivicích. V r. 1801 byl otevřen první cukrovar na světě na výrobu cukru z cukrové řepy ve vsi Konary u Volova.
Po Porážce Napoleona Bonaparta bylo rozhodnuto, že obě části Slezska se stanou součástí Německého Spolku.
Rakouské Slezsko nesehrávalo v první polovině 19. stol. Žádnou významnější politickou roli, ovšem dochází zde k rozvoji národního hnutí, zprvu zaměřeného v duchu obecně slovanském.
Pokračoval hospodářský rozvoj. Jeho motorem byl nástup průmyslové revoluce, charakterizovaný zaváděním strojů do výroby a výstavbou železniční sítě. Těžiště průmyslové výroby se s rostoucím významem uhlí začalo přesouvat do Horního Slezska. Zde se otevíráním dolů a výstavbou hutních provozů vytvářely podmínky pro vznik průmyslové oblasti evropského významu. V r. 1842 vyjela na svou první cestu z Vratislavi do Sv. Kateřiny první lokomotiva Silesia. Po šesti letech mělo Prusko 600 km železničních tratí. Rakouské
Slezsko získalo železniční spojení s Vídní Severní drahou Ferdinandovou v roce 1847. Na ni navázala v 70. letech košicko-bohumínská dráha. Po překonání krize v 70. letech začala významně růst poptávka po uhlí. Zatím co v pol. 19. století těžilo kamenné uhlí v rakouském Slezsku jen 7 důlních jam zaměstnávajících necelých 2500 horníků, na počátku 20. století to bylo již 29 velkých dolů s více než 40 000 horníky. Výstavba třineckých železáren a Karlovy huti ve Frýdku nahradila zastaralé závody v Bašce a Ustroni.
Ve 40. letech se Slezsko začalo radikalizovat. Důvodem byly zhoršující se životní podmínky nejchudších vrstev. 1844 došlo k povstání slezských tkalců s širokým mezinárodním ohlasem. Hladové bouře po neúrodě brambor byly předzvěstí revoluce 1848-49. Po porážce revoluce 1849 bylo v roce 1850 Slezsko odděleno od Moravy pod názvem Vévodství Horní a Dolní Slezsko. Nejvyšším orgánem se stalo místodržitelství v Opavě. Celé území se dělilo na 7 politických okresů. Postupně se začíná rozvíjet národně kulturní aktivity. Německé se mohlo opírat o ekonomicky silné prostředí. Agilními německými národovci byli např. absolventi opavského gymnázia, kteří ve Vídni založili buršácký spolek Silesia. Představitelem německých liberálů byl těšínský starosta Johann Demel. V Těšíně vycházel i orgán liberálů, list Schlesischer Anzeiger, přejmenovaný v r. 1963 na Silesia. Stupňoval se tlak na germanizaci země. 1851 byla němčina uznána jako jediný úřední jazyk ve Slezsku. Sílily i projevy národního hnutí Poláků a Čechů. Předním polským pracovníkem byl evangelický kněz Pawel Stalmach z Těšínska, který vydal v Těšíně první číslo časopisu Gwiazdka Cieszyňska, vycházejícího až do r. 1939.
V roce 1861 vyšlo první číslo Opavského besedníku, prvních českých novin na Opavsku, jejichž redaktorem byl Antonín Vašek. Pro finanční obtíže byl ale časopis zastaven r. 1865.
S rozvojem průmyslové výroby byl spjat i vznik dělnického hnutí. Základnou se stalo průmyslově rozvinuté Krnovsko s textilními podniky. Postupně se s příchodem Petra Cingra přesunulo centrum dělnického hnutí na Ostravsko. V r. 1890 tam proběhla první masová stávka asi 30 000 horníků a ostravsko-karvinském revíru. Při střelbě do stávkujících v Ostravě a v Bílovci bylo zastřeleno 17 lidí. Celé Ostravsko bylo obsazeno vojskem. Na krajně obtížnou situaci horníků v revíru reagovaly další stávky v letech 1894 a 1896 a generální stávka v roce 1900 za mzdové požadavky a za zkrácení pracovní doby. V dolech na Ostravsku stávkovalo na 33 000 horníků a stávka se postupně rozšířila po celé monarchii. Skončila částečným úspěchem. Došlo ke zvýšení mezd o 10 - 15 %. Došlo i ke zkrácení pracovní doby na 9 hodin.
Rakousko-uherské vyrovnání 1867 vedlo k nárůstu sporů mezi Čechy, Němci a Poláky. Jedním z dominantních požadavků českého národního hnutí, nejsilnějšího na Opavsku, bylo česko - německé vyrovnání. České státoprávní a národnostní požadavky byly poprvé jednoznačně formulovány na táboru lidu na Ostré hůrce u Opavy v r. 1869. Tábora se účastnilo kolem 15 000 lidí. Šlo o jeden z nejvýznamnějších českých národních táborů. Významným počinem bylo i zahájení vydávání Opavského týdeníku (od 1913 Opavský věstník). V r. 1877 byla založena z popudu významného národního pracovníka a historika Vincence Praska Matice opavská. Soustředila svou činnost na zakládání českých škol. Pořádání osvětových přednášek, výstav apod. Dalšími českými spolky byla Beseda, Sokol, V r. 1898 byla v Těšíně ustavena Matice osvěty lidové pro knížectví Těšínské. Na zaostalost a slabost českého národního hnutí upozorňoval ve svých básních Petr Bezruč.
První světová válka se slezského území bezprostředně nedotkla, měla však vliv na každodenní život obyvatel. Rozpad monarchie nastolil otázku další budoucnosti Slezska. Slezsko bylo rozděleno mezi tři země - Německo, Polsko a Československo, žádná z nich však nebyla spokojena. Němečtí poslanci Moravy a Slezska vyhlásili 30. října 1918 ustavení provincie Sudetenland s centrem v Opavě, která se deklarovala jako součást Německého Rakouska. Nemožnost podpory z Rakouska vedla v prosinci 1918 ke kapitulaci a připojení území k Československu. Na Těšínsko si činili nárok jak Češi, tak Poláci. 5. listopadu 1918 byl uzavřen prozatímní dohoda mezi Zemským národním výborem pro Slezsko v Ostravě a Národní radou knížectví Těšínského o dočasném rozdělení správy Těšínska. Správa sporného území byla rozdělena podle národnostního složení obyvatel. Na leden 1919 ale vypsala polská vláda volby do sněmu i na Těšínsku. 23. ledna 1918 zahájily čs. Vojenské jednotky vedené plk. Šnejdárkem obsazování Těšínska. Boje s výrazně slabšími polskými oddíly trvaly do 29. ledna, kdy bylo v důsledku intervence dohodových mocností zastaveny. 30. ledna bylo uzavřeno příměří. Správa Těšínska byla znovu rozdělena pařížskou úmluvou na počátku února 1919. O státní příslušnosti sporného území měl rozhodnout plebiscit. Agitace obou stran přerostla v činnost bojůvek. V lednu 1920 byl vyhlášen výjimečný stav. Hranici pak určila Rada velvyslanců spojeneckých zemí v belgických lázních Spa. Konflikt o Těšínsko se stal jednou z příčin dlouhodobého zhoršení československo - polských vztahů. K rozdělení Slezska mezi Německo a Polsko došlo rozhodnutím Rady velvyslanců 20. 10. 1921. Polsko obdrželo 29% plebiscitního teritoria. Ze správního hlediska si Slezsko uchovalo ve všech třech zemích jistou míru autonomie, největší v Polsku, nejmenší v ČSR. Zemská samospráva zde fakticky neexistovala, zemský sněm nebyl obnoven, zemi řídila zemská slezská vláda do roku 1928, kdy bylo Slezsko sloučeno s Moravou. Politický život odrážel poměry v mateřských zemích. Takřka po celou dobu první republiky setrvávaly v části polské a německé menšiny negativistické postoje, které v souvislosti s hospodářskou krizí a politickým vývojem v Německu a Polsku začaly koncem 30. let narůstat. Československé Slezsko bylo jedním z klíčových bodů obrany státu, což se projevilo zahájením výstavby pohraničního opevnění na Bohumínsku v roce 1935. Do konce září 1938 bylo na tomto území postaveno celkem 66 pevností a přes 1100 pevnůstek. Na území Slezska docházelo k střetům mezi iredentistickými bojůvkami a státní mocí, které vyvrcholily v září 1938 pokusem o puč. Mnichovská dohoda znamenala předání západního Slezska Německu a Těšínska Polsku. Z okupovaného území musely odejít desetitisíce českých obyvatel. V republice zůstalo jen Frýdecko a Slezskoostravsko. Po zániku druhé republiky se toto území stalo součástí protektorátu. Polský zábor se po začátku světové války stal součástí Německa. Celé Slezsko hrálo důležitou roli v ekonomice nacistického Německa. Území bylo germanizováno. Část obyvatel musela přijmout tzv. Volkslistu. Ostatní byli tvrdě pronásledováni. Na druhou stranu bylo Slezsko místem rozsáhlého protihitlerovského odporu organizovaného v největší míře polskými odbojovými organizacemi sjednocenými r. 1942 do Armii Krajowej. Ta byla schopna zmobilizovat v roce 1944 až 25 000 bojovníků. Činnost vyvíjely i české odbojové organizace.
Osvobozování Slezska Rudou armádou začalo ve druhé polovině ledna 1945 od severovýchodu. 10. 3. zahájil 4. ukrajinský front Ostravsko-opavskou operaci, která vyvrcholila 30. 4. osvobozením Ostravy. Válečné operace zapříčinily poničení mnoha slezských měst. Opavsko bylo jednou z nejvíce poničených oblastí republiky.