Aktuálně

Články

Soutěže

Anketa

Kdo to houká nocí?

 

Neslyšně létají nocí, z jejich hlasu nám mnohdy naskočí husí kůže. Některé jsou u nás stále hojné, jiné mizí. Jak podivuhodné sovy žijí a kde je můžeme spatřit?

Autor
Jana Bucharová

Sovy jsou natolik odlišné od ostatních ptáků, že mají svůj vlastní řád (Strigiformes) podobně jako například dravci nebo pěvci. Patří do něj na celém světě jen 144 druhů, u nás je stálých sedm. Sovy působí rozvážně, když přes den pospávají, ale v noci se promění v rychlé a obratné lovce.

Oko jako noční dalekohled

Zrak a sluch sov dokáže zachytit to, co zůstává většině ostatních živých tvorů skryto. Jejich oči, teleskopické válce, směřují dopředu a provrtávají tmu jako noční dalekohledy. Umožňují dokonalé binokulární vidění, které není u všech ptáků běžné. Sovám však nic nebrání ani v pohledu do stran, protože dovedou otáčet hlavou až o 270 stupňů. Oboustranně vyklenutá, velká čočka a zvětšená rohovka i zornice jejich oka umožňují využít i nepatrné světlo. V sítnici převažují tyčinky zodpovědné za vidění za šera, přesto sovy rozlišují i barvy.

Často žlutá nebo oranžová duhovka umocňuje hypnotický pohled sov. Oko, které je pro sovy životně důležité, je při odpočinku dobře chráněno. Kromě dvou víček má i mžurku, která není průsvitná jako u ostatních ptáků, ale bílá a neprůhledná.

Uši jako navigace

Sovy kořist vyhlížejí očima s „nočním viděním". Ale pokusy odhalily, že myš uloví i v absolutní tmě. Práci očí v tomto případě přebírají uši. Stačí nepatrný zvuk myši a sova nejenže ji uslyší, ale i přesně zaměří její polohu a směr pohybu. Dovede slyšet každým uchem nezávisle a odlišit v milisekundách zvuky, které zachytila uchem levým oproti uchu pravému a naopak. Zvuky přicházející k uším ještě pomáhá směrovat obličejový závoj z peří. Sovy žijící na chladném severu tak běžně loví lumíky schované pod sněhem. I u nás se jim hodí schopnost odhalit hlodavce pod sněhem, protože sovy na zimu do teplých krajin neodlétají. Zdá se, že směrové slyšení nemají sovy úplně vrozené a v mládí se musí naučit, jak zvuky správně vyhodnotit.

Sovy na lovu

Sovy dovedou létat zcela neslyšně. Na prvních letkách mají hřebínek, který vzduch rozráží tak, aby se neozval žádný šum. Plavně se vznášejí nocí jako opeření duchové. Když spatří nebo uslyší hlodavce, rychle k němu slétnou a uchopí ho silnými pařáty. Mnohdy jej ostrými drápy rovnou usmrtí. Mají ohromnou sílu a dovedou vzlétnout s kořistí těžší, než samy váží, což je pro nás stěží představitelné. Samice jsou u většiny druhů větší než samci a loví i větší kořist. Díky tomu soví pár lépe využije nabídku potravy ve svém okrsku.

Dokonalá rovnováha přírody

Sovy jsou spolu s dravci ideálními regulátory hlodavců. Pokud se hraboši a hryzci přemnoží, pořídí si větší snůšku vajíček, protože vědí, že uživí více mláďat. Nebo dokonce vyvedou mladé dvakrát za rok. Na ochmýřená sůvátka je úžasný pohled, oba rodiče se však mají co ohánět, aby vyrostla a naučila se neslyšně létat nocí a lovit. Na rozdíl od ostatních ptáků s nimi spí přes den a krmí je v noci. Kořist jim zprvu trhají silným zobákem na kousky.

Sova pálená (Tyto alba)

Bydlela kdysi téměř na každé půdě, sýpce, zvonici. Pak ale volně přístupné prostory postupně zmizely, myši byly v okolí domu vyhubeny nebo otráveny a půvabná a něžná bílá sova téměř zmizela s nimi. Stala se po celé Evropě silně ohroženou a spatřit ji, jak mžourá ze srdčitého vějíře pírek, je velká vzácnost. Přes den obvykle pospávala nebo si pročesávala pírka drápem na jednom z prstů, který připomíná hřebínek. V noci pomáhala lidem lovem myší.

Puštík obecný (Strix aluco)

Je na tom lépe než jeho bílá příbuzná. V kulturní krajině, kde nachází dostatek hlodavců, si většinou poradí i s hnízděním, i když starých vykotlaných stromů také ubývá. Jeho houkání, připomínající spíše podivný chechot, můžeme zaslechnout i z parků, sadů a zarostlých zahrad.

Kalous ušatý (Asio otus)

Relativně hojnému kalousovi se daří v krajině s roztroušenou zelení, kde loví hlodavce. K hnízdění nepotřebuje dutiny, stačí mu koruny stromů a třebas stará hnízda od vran. Proto ho můžeme spatřit i v parcích, velkých zahradách nebo na hřbitovech, kde na tiché návštěvníky udiveně shlíží ze stromů. Je poměrně malý a podle nápadných uší a velkých žlutých očí ho snadno poznáme. Na lov vylétá ještě před setměním.

Kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum)

Je skutečně naší nejmenší sovičkou, velkou sotva jako sýkora koňadra. Přesto dokáže ulovit i hlodavce. Ukrývá se v hustých horských lesích a při jarních námluvách libozvučně hvízdá.

Výr velký (Bubo bubo)

Je naší největší, a proto asi i nejznámější sovou. Jeho latinské jméno je snadné si zapamatovat. Avšak spatřit vzácného, až 80 cm velkého výra na vlastní oči se poštěstí málokomu. Spíše ho uslyšíme, pokud v noci navštívíme ty pravé husté horské lesy nebo opuštěné lomy, ve kterých se temné houkání a skřeky výra pěkně rozléhají. Když se skloubí výjimečná síla sov a velikost výra, je nasnadě, že uloví i větší kořist nežli hlodavce. Je zdokumentován případ, který vypadá jako zlá halucinace pejskaře: Výr k hnízdu vynesl malého pudla!

Sýček obecný (Athene noctua)

Má snad nejstrašidelnější hlas ze všech sov. Jeho naříkání, linoucí se z temných zahrad a sadů, bylo výtečnou inspirací k hrůzostrašným pohádkám. Latinské jméno sýčka však odráží antickou úctu k moudrým sovám. Jedná se však také o velmi užitečnou sovičku, která zlikviduje spoustu přemnožených hrabošů. Bohužel ho ubývá, protože nachází málo dutin k hnízdění. Pomoci mu mohou, podobně jako mnohým dalším sovám, hnízdní budky.

Sýc rousný (Aegolius funereus)

Tento krásný, vzácný host ze severských tajg se jen občas objevuje v našich chladných horských jehličnatých lesích. Ač je jeho tělo drobné, když je zamilovaný, houká jako vlak.

Autor Jana Bucharová.

převzato z: ireceptar.cz

[zpět]