Článek:

Volejbalový turnaj na Faji

10.února

"Holky, tak teda zítra budeme hrát s učilištěm. Sraz bude po třetí hodině
venku před hlavním vchodem od školy. Počkejte! Ještě vám rozdám dresy", říká
vesele paní profesorka Nováková. "Tak zase budeme hrát za starší. To bude
vážně naprosto úžasné", říkám si ironicky v duchu. Evča (má spolužačka a
spoluhráčka) měla ve tváři výraz, jakoby si myslela to samé. Dostali jsme dresy
a hned potom rozchod.

11.února

Ráno jsem se probudila s nepříjemným pocitem v břiše. Jako bych měla trochu
trému. "Ježiš Hanko, vzpamatuj se! Jeden blbej volejbalovej zápas, a ty hned
stresuješ!" nadávala jsem v duchu sama sobě. Moc mě to neuklidnilo. Mělo to
přesně opačný účinek. Nervozita ještě stoupla. Do školy jsem přišla pozdě, ale
měli jsme fyziku (p.prof. Hrbáčovou), tak to bylo v pohodě. Celou hodinu jsem
si představovala, jak na nás ty holky z učiliště budou smečovat, a my se to už
ani nebudeme snažit "vybrat", ale bude to spíš pokus, vyváznout ze zápasu bez
vážnějších zlomenin. Zvoní!

Další dvě hodiny utekly podezřele rychle

Je přesně 10:27. Už jsme všichni a vyrážíme na Faju. Cesta mi připadá
neuvěřitelně dlouhá, neuvěřitelně se táhne a já jsem neuvěřitelně nervózní.
Když už konečně dorazíme k tělocvičně, vítá nás otylý pán. Ukáže nám, kde si
máme odložit a dá nám klíče od šaten. Bleskurychle jsme se převlékly a vydali
jsme se do tělocvičny. V tu ránu ze mne opadla všechna nervozita. Rozehrávala
jsem se a pozorovala soupeře. Chvílemi jsem měla pocit, že to bude brnkačka,
ale v zápětí přišel dojem úplně opačný. Rozhodčí si zavolal kapitánky obou
družstev k losování o míč. Bohužel balón získal soupeř. My jsme se však
nenechaly rozhodit. Řídily jsme se heslem: První vyhrání z kapsy vyhání. První
body jsme uhrály celkem slušně. Příjem, nahrávka, smeč. Pak ale přišlo něco, co
jsme vůbec nečekaly. Na podání soupeřů nastoupila vysoká ranařka, jejíž podání
nebylo možné bezbolestně vzít. No, ono ho nebylo možné vzít téměř vůbec. Bylo
rychlé, nízké, přesné. Tím si soupeři vytvořili náskok asi tak osmi bodů.
Nakonec podání skončilo v autu a my jsme si oddechli. Snažily jsme povzbuzovat
samy sebe. "Holky jedem! Zabojujem! Pár bodíků a máme je!" Ale nevyšlo to.
První set jsme prohrály. Druhý set nám šel už lépe. Opravdu jsme zabojovaly a
ten set jsme vyhrály. Na třetí už jsme ale neměly sílu. Nastoupila ranařka.
Odněkud z pravé strany našeho týmu zaznělo: "Ježiš! Božena? To snad ne!" Má
(nejmenovaná) spoluhráčka mi po skončení zápasu popisovala svoje pocity při
příjmu: "Jen jsem viděla jak na mě strašně rychle letí ta kulatá věc. Pokrčila
jsem kolena a zavřela oči. Míč se od mých rukou odrazil a mi se zatmělo před
očima. Pak mě šíleně začaly štípat ruce." Bohužel jsme ale prohrály. Do
příštího roku musíme ještě trénovat.

Po přestávce nastoupila na hřiště chlapecká družstva. Spravedlivým rozhodčím
byla paní profesorka Nováková. Hned po pár servisech všem přítomným bylo jasné,
že pro kluky z gymplu nejsou soupeři příliš velkým oříškem. Volejbalisté z
učiliště však bojovali o každý bod. Tento zápas byl skvělou sportovní
podívanou. My holky, které jsme zůstaly a povzbuzovaly "naše" volejbalisty, jsme
mohly volat jen: "Výborně! Krásný smeč! Pěkně!" a hesla podobného typu,
protože kluci věru nedělali moc chyb. Smeče zabíjeli do podlahy jako hřebíky,
není tedy divu, že soupeře porazily s velkým bodovým náskokem ve všech třech
setech.

Sportu zdar!