Článek:

Život, ale velice zvláštní

Tento příběh, jako každý jiný, by měl začínat v určitou dobu určitého dne či měsíce či hodiny. To je ale v našem případě vesměs nepodstatné, neboť to, o čem se chystám psát, se děje neznámo kdy. Takže pokud někdy nějaká milá či nemilá duše otiskne tento článek do knihy, jež bude v budoucnosti něčím, jako je pohádka, díky které jsme my všichni v našich jistých dávných letech, kdy jsme ještě cumlali dudlíky a sem tam se nam do úst zamotal i palec nebo malíček, usínali, bude to docela revoluce v tomto oboru. Ale upřímně si myslím, že k ničemu takovému nikdy nedojde.

Jak už jsem se zmínil, neexistuje žádný konkretní údaj o čase, kdy se tento příběh odehrál. Celý tento následující děj je založen na opravdových příbězích lidí, kterých se to týká, a měl by se tvářit jako příběh jedné osoby. Zachovejme ale anonymitu, čili nebudeme uvádět jména. Takže už to dále neprotahujme a s chutí do toho.

Ale ještě bych jen poznamenal, že pointa příběhu může být mnoha čtenářům skryta a nikdy neobjevena, neboť tam také skoro žádná není. No, posuďte sami.

Jak už tomu obvykle bývá, do práce, do školy, nebo když jdeme do obchodu, musíme si vždy nachystat budík, abychom ráno vstanuli v předem určený čas. Jak velká muka! Ovšem někteří z nás vstávat podle budíku nepotřebují. Vstanou, kdy si sami řeknou, a já je mohu jen obdivovat, neboť tohle moje parketa rozhodně bohužel není. Když si nenachystám budík, tak není u mne žádný prohřešek pospat si až do odpolední dvanácté hodiny, kdy už sama lehká snídaně bývá často nahrazována chutným obědem. Tenhle "risk" bez budíku se ovšem neodvažuji provádět v situacích, kdy je vstanout na určitou dobu více než nutné. Řekněme spíše, že je to docela důležité. To je v tomto případě vhodnější. Jenže když si člověk takhle pěkně přispí, tak na nějaké nákupy rohlíků v malých obchůdcích je už opravdu pozdě. Ani špetka cukru z marmeládových koblihů, které jsou vskutku pravidelnou snídaní mnoha z nás, v obchodním krámku nezůstane. Smůla. Tady platí známé pořekadlo, "Ranní ptáče, dál doskáče!". No není to báječná myšlenka? Ano, myslím si, že je. Ale bohužel zdání někdy klame.

Ráno vstanu, čajem se neopařím a do obchodu letím s tváří opuchlou z dlouhého a tvrdého spánku a s výrazem zároveň těšícím se na ty božské koblihy, jež by měly nasytit můj hladový žalůdek. Další smůla! Koblihy tam nejsou! Místo nich je na dřevěné bedně, kde se skladuje pečivo, přišpendlená cedulka s názvem DNES KOBLIHY NEBUDOU. Přestal jsem dýchat, přestal jsem mrkat, celý svět se mi najednou před očima protočil rychlostí volného pádu malé ocelové kuličky. (..to není možné...jak se to mohlo vůbec stát...co si počnu...já umřu...nemám co jíst...co se to děje...pomoooc...to nemůže být pravda..) Už mě z těch myšlenek bolela hlava. (..nemůžu se vrátit s prázdnou...umřu hlady...já chci jen koblihy..jak se to mohlo stát..) Hrnuly se mi do hlavy ze všech stran. Nevěděl jsem co mám dělat. Ještě nikdy se mi podobná situace nestala. Se sklopenou hlavou jsem odešel z obchodu a zamířil jsem směrem domů. Hlad byl ještě silnější. Otevřel jsem ledničku a snědl jsem se smutkem to, co jsem v ní našel.

Bylo poledne. S rodičema jsem odjel do ostravských ulic. Jelikož byl všední den, hemžilo se to tam velkou hromadou lidí. Zrátka městský život. Mnozí z vás si to určitě dokáží představit. Návštěvy tohoto místa mnohdy plně postačí naší nenasytné zvědavosti.

Po několika hodinách, kdy se jistá rodinka vrátila zpět do auta, jímž přijela, čekal je v autě nemilý chlad, který se v autě usídlil z chladného venkovního pronikavého vzduchu. Rodinka se rozjela celá unavená z několikahodinového chození a zastavila se u budky, která vyžadovala zaplacení poplatku za parkování vozidla. Jakmile byl předán lístek, zaplatilo se a jen se čekalo na zdvižení závory, aby mohla rodinka konečně vyrazit domů. Ovšem ani žádný náznak tohoto činu se nestal. Po asi minutovém čekání jsem zaklepal na okénko budky a tázal jsem se, proč nám dotyčný pan "parkovišťák" nezvedl závoru. Chlapík se na mě podíval, dvakrát zamrkal a vypadly z něho pouhé dvě slova: "Máte lístek?". Nevěděl jsem najednou, o co běží a byl jsem vcelku mimo. Tak jsem mu na to odpověděl: "Vždyť jsme vám před chvíli už zaplatili.". Chlapík znovu zamrkal a dál se na mě díval jakoby měl na hlavě ptačí výtrusy. "To jste vy?", vypadlo z něho. "Ano", odpověděl jsem, "mohl byste nám laskavě zvednout tu závoru?!", řekl jsem mu znovu. Po menší chvilce ticha asi konečně pochopil, co po něm žádám a závora se vyzdvihla směrem nahoru. "No konečně!", zvolali jsme v autě všichni dohromady. Znechucení jsme vyjeli vstříc našemu domovu a cestou jsme ještě probírali tuto událost, co s tím člověkem mohlo být. Nakonec jsme se shodli na jednom, ten "parkovišťák" musel být ožralý. K tomuto závěru jsme došli kvůli nezbytnému faktu, že z chlapíkova okénka táhl alkohol, takže není divu, že "pár kapek" nějakých omamných tekutin si mu v krvi hrálo na velmi rychlou honěnou. No, domů jsme už pak dojeli bez nějakých zvláštních událostí. Byl jsem nesmírně rád, jelikož jsem si konečně mohl pochutnat na mých sladkých koblihách, které jsme cestou koupili ve zdejší večerce. To vám byla bašta. Ani si to nedokážete představit. Byl už skoro večer. Umyl jsem si ruce a šel na večerní procházku s naším psíkem Emilem. Cestou jsem mu dal pár psích kostiček, aby na mě nežárlil, když jsem si pochutnával na sýrových tyčinkách. Byli jsme už skoro u malého pomníku za kopcem, kde je okolní prostor vydlážděný kamennými dlaždicemi, když mě najednou něco polechtalo na rameni. Otočil jsem se, zda za mnou někdo není, ale nebyl. Poté jsem zaregistroval něco, co si hovělo na mém pravém rameni. Vypadalo to docela nechutně, ale byl jsem klidný. Byl to takzvaný ptačí exkrement, asi se mu na mém rameni líbilo. Vzal jsem kus listu, setřel jsem toho ohavného "už neživého tvora" a hodil pod strom do trávy. Skrvna mi na rameni sice zůstala, ale bylo to lepší, než se procházet se psem a mít u krku docela nechutný ptačí bobek. Hodil jsem Emilovi míček, který jsem s údivem vytáhl z kapsy a jak běžel s míčkem v tlamě zpátky ke mně, uslyšel jsem zvláštní zvuk. Připomínalo mi to závody formule 1, které pravidelně sleduji. A vskutku, nebyl jsem daleko od pravdy. Nějaké auto vyrazilo z hlavní cesty za pomníkem přímo přes vydlážděnou plochu, udělalo další smyk doprovázený již druhým pisklavým zvukem, poté než se rozjelo, tak málem vypálilo na chodníku ohnivé čáry a rázem zmizezlo z dohledu. Pocítil jsem podobný pocit jako ráno v obchodě, když jsem šel nakoupit koblihy ke snídani. Bylo to ale trochu jiné. Hlava mě nebolela, jen se točila. Měl jsem najednou orosené čelo. Ten šok, který jsem zažil byl skutečný. Stál jsem a uvažoval, jestli jsem nepropadl v nějaký spánek a nezdál se mi během té chvíle nějaký ošklivý sen. Ale sen to nebyl. Černé čáry z pneumatik vozu na chodníku zůstaly. O vlásek jsem unikl smrti. Po tom všem jsem se konečně uklidnil a s potěšením jsem zjsitil, že se mi Emil motá kolem nohou. Úplně jsem na něho v posledním momentě zapomněl. Šel jsem raději už domů, ustlal postel a šel spát.

Co má začátek, má také i svůj konec. Konce tohoto neobvyklého příběhu jsme právě dosáhli. Co na to říkáte? Jste zaskočeni, otřeseni, anebo se smějete, že to není pravda? Pokud jsou vaše názory jakékoliv, s klidnou duší vám teď mohu oznámit, že je zde smíšená fikce s pravdou. Ovšem do jaké míry, to už nechám na vaší fantazii.

autor: mr.j datum: 16.03.08 komentářů: 0 přečteno: 2844x

mr.j
mr.j
Nejnovější články autora
VÁNOCE 2008 - To, co se nám honí hlavou... [24.12.08]
Když konec není všechno - Co studenty baví [22.05.08]
Nadšenci jazyků - malá pomůcka! - odkazy [20.04.08]
Majáles OU 2008 - Akce, koncerty, srazy [16.04.08]
Život, ale velice zvláštní - To, co se nám honí hlavou... [16.03.08]