Článek:

Tak jde čas

Ne, opravdu nepůjde o kýčovitý, nekonečný a komerční projekt, jako byl (a někde možná i je) tento seriál, který se příčí i mně (příznivci této ságy nechť mě proklejí:-)).
Před tím, než budete obeznámeni s obsahem mého díla, ráda bych podotkla, že tento článek nereaguje na žádné světové či tuzemské aktuality, ale je to odezva na onu ,,aféru“ spjatou s dovolenou redaktorů, jež byla zaviněna školou, hrající roli požírače volného času.
Pokud jde teda konkrétně o mě, byla jsem žroutem do jakési míry ovlivněna. Ale hlavní příčina mých prázdnin byla ta, že mě opustily múzy a ukradly mi všechnu inspiraci. Nechaly mě samotnou s bezduchými nápady, kterými jsem nechtěla dráždit vaše kulturní buňky. Na druhou stranu rozhodně nechci hrát roli redaktorského flákače, jenž si neváží svého postu.
Rozhodla jsem se tedy pro kompromis, zní takto:
Vytvořit z prostého tématu něco neobvyklého, tímto však nepotvrzuji zdar. Dlouho jsem přemýšlela, o čem by se mohlo jakž takž psát. Tu mě osvítilo a napadlo mě písemně zapřemýšlet nad měnícími se prioritami…

Vlastně, až tak náhlé osvícení to nebylo. Vše začalo při úklidu, který napomohl k objevu knížky pro předškoláky.
Uvnitř se skrývala otázka Čím budu, až budu velká...
Musela jsem se fakt smát nad obrázkem, jenž představoval mé infantilní úvahy o budoucnosti.
Nebylo tam nic jiného, než princezna s korunkou (trochu nakřivo). Tehdy se mi mamka marně pokoušela vysvětlit, že by bylo vhodnější namalovat něco reálnějšího, avšak marně. No co by ne, dodala potom, když to vyšlo Popelce:D…
Roztomilé, že:-)
Pamatuji si také období základní školy, které překypovalo mými představami o krásné dámě s vyčesanými vlasy, elegantním šik kostýmkem a brýlemi, jež má pohled vyvolávající zdaleka obrovskou autoritu. Správně jste pochopili, jedná se o úspěšnou podnikatelku, která jezdí do práce mercedesem a obědvá v těch nejlepších restauracích. Mé ideje o jejím platu, myslím, uhádnete.
Tohle všechno rychle přešlo, když u mě nastala éra vytahaných triček a volných kalhot. Tehdy bych se snad nejraději viděla na rockovém koncertu přímo v kotli, takže o nějaké podnikatelce nemohla být vůbec řeč.
Je ovšem zajímavé, že mě neskutečně bavila chemie a celkem mi i šla (teď se tady úplně směju:D).
Nastal čas výběru střední školy, neshledávala jsem zde žádný hák, jelikož gymnázium byla jasná volba:-) Co taky jiného, když všechny mé předměty měly stejnou váhu…
Tento stav u mne přetrval až do druhého ročníku s nepatrnou změnou a ta byla, že jsem měla jasno v rozdělování studentů na dvě kategorie. Jednoznačně se pokládám za první typ, což je humanitní (ten druhý tu teda napíšu, i když je mi proti srsti jakkoli se o něm zmiňovat-no, přírodovědný, no:-D…).
Jak už napovídá předešlá závorka, mé přírodovědné cítění je takřka nulové (jinak řečeno- nesnáším tyto vědy). Bohužel, zjistila jsem to až ve třeťáku, v ročníku, kdy už mám konkrétní představy o svém budoucím jobu, a tak nezbývá nic jiného, než s nimi soupeřit a neustále se přetahovat kdo s koho…
Smůla je ale ta, že mě tohle věčné rivalství okrádá o čas na předměty, které mě skutečně baví a ve kterých bych se chtěla neustále zdokonalovat.
Pozdě bycha honit, nezbývá nic jiného, než to nějak doklepat a s pomocí boží proběhnout cílovou rovinou, znamenající pro mě vysokou školu a vysněné povolání, ve kterém můžu být v mnoha očích i ta princezna, nebo také třeba čarodějnice…