Článek:

Vašek

Dovolím si přirovnat rok, který mě ještě čeká na mé bohumínské ,,alma mater“, k jakémusi prchlivému okamžiku. Začnou strasti vzniklé z obav před ,,onou“ zkouškou, začne hledání nové působnosti, těžké rozhodování, volba – ať už jakákoli, jak tragické…
A nebo naopak, bude to rok pln zvratů, nových příležitostí, testů naší osobnosti
(bráno obecně), posledních zážitků s přáteli, jež si bude třeba vychutnat do poslední kapky a mnoho dalších jedinečných příjemností.
Tyto smíšené, vlastně kontrastní pocity, jak si tak vzpomínám, už jsem někdy prožívala, lze to přirovnat k deja vu, ale co jen to bylo…Vím jen, že jsem ukončovala jednu menší etapu mého zatím ještě raného života.
Heureka, mozek zpracoval všechny indicie a umírající vzpomínky jakoby rázem oživly. První pocity tohoto typu byly spjaty právě s ukončením základní školy, i když ne tak silné, ale přece tam byly.
Teď už si jen povrchně vybavuji každinkou podrobnost z období prvních lásek (nyní již spíše směšných), puberty, prvních vzdorů (většinou šlo vždy o banality), diskoték a …no, vždyť Vy víte. Snad každý si na základce našel kamarády, přátele snad až později, výjimky však neopomíjím:-). Ale ne každý měl to ,,štěstí“ poznat autistu a proniknout až do nitra jeho duše…
Vaška jsem znala od vidění už před nástupem do páté třídy. Bylo to díky tomu, že obě naše maminky sdílely stejné stěny a chodby školní budovy, byly to tedy spolupracovnice.
Tehdy mě Slunce oběhlo možná tak šestkrát, když jsem ho poprvé uviděla na nějaké ,,akci“, které se samozřejmě účastnily obě naše matky. Dítě snad tehdy ještě nemohlo pochopit, oč tady jde, jak by také mohlo, vždyť mnoho dospělých přesně neví, co autismus vlastně znamená, krom těch života znalejších a těch, kteří zhlédli film Rain Man…
Ano, excelentní výkon Dustina Hoffmana hrajícího právě autistu bohatě postačí pro představu, jak se asi toto postižení projevuje.
Postižení… možná používám nesprávné označení. Když se řekne tohle slovo, okamžitě si člověk před očima zobrazí jedince s Downovým syndromem a dělá špatně.
Nemyslím tím vnější podobu, ale jejich chování, jelikož ,, Downovci“ jsou na tom o mnoho stupňů hůře. Tím chci říct, že autisté na první pohled vypadají jako ostatní, řada z nich využívá svůj talent v různých sférách, ať už v přírodních vědách či v uměleckých vodách.
Mají však své osobní, jak to říci, nejlépe asi ,,rituály“ a zvyky, vždyť také nikdy nezapomenu na Vaškovo skákání a tleskání si při tom rukama vpředu i vzadu…
Jak už bylo zmíněno, většina má vlohy na ledacos. Stejně tak i on. Mám ho zafixovaného jako velmi chytrého žáka, při řešeních obtížných matematických úkolů se učitelčina pozornost soustřeďovala především na něj.
S hudbou si rozuměl velmi dobře, možná by ani nestačily prsty jedné ruky pro ujasnění si toho, kolik nástrojů uměl ovládat.
Ve škole velmi disciplinovaný Vašek věděl, jak se má chovat, krom některých výjimek, jež ho z této naučené linie vyvedly.
Drobné chyby u něj ale byly, to by také nebyl člověk. Ovšem člověkem bych neoznačovala ty, kteří jeho důvěřivosti (míněná chyba) zneužívali. Udělal by vše, co byste mu řekli, tedy pokud by to bylo v jeho silách, a právě zde je kámen úrazu. Ale pozor, superhrdina přichází na scénu, jsem to já, geniální, nápomocná, přátelská, mega, giga, hyper , super strážkyně nejen jeho tělesné schránky.
Teď asi polovina z vás zakroutí hlavou nad mou pýchou a vychloubáním. Ale to bych opravdu nerada.
Nejsem typ lidí, jenž všem servíruje své úspěchy ve velkém. S klidem říkám, že jsem pravý opak (úspěch totiž zmiňuji jen mimo řeč:-P), ale to sem teď nepatří. Chci říct, a jsem za to ráda, že u mě došel jakéhosi pochopení. S příbytkem školních dnů, společných dovolených, kde vznikala naše hesla, která doufám platí dodnes:-), a našich společně strávených chvil jsem ho teprve poznala a chtěla ho chránit před stále více zvrhlejším světem…
Byli jsme duo a opravdu nebudu ,,kecat“, když řeknu, že jsem si s ním rozuměla a bavilo mě vyvádět naše ,,slušňácké“ vylomeniny.
Dnes se vidíme málo, na někdejší poměry je to vlastně skoro nic, proto naše vzájemné pouto trochu povolilo, ale pevný základ zůstal a zůstane navždy, což dokázala dvě shledání během těchto prázdnin, kdy jsem zjistila, že jsme každý sice úplně někde jinde a přitom na stejném místě…